Co (ne)stačí na dobrý román aneb Muž bez jazyka

Herec a spisovatel Matěj Dadák se po svém knižním debutu Horowitz, nominovaném na Magnesii literu, vrátil po jedenácti letech s románem Muž bez jazyka. Sleduje příběh zkrachovalého spisovatele jediné knihy, jejíž relativní úspěch ho přesvědčil o vlastní nadřazenosti. Dadák pracuje s koncepty románu v románu a nespolehlivostí vypravěče – protagonista Arnošt je nespolehlivým vypravěčem vlastního života (který také použil jako námět svého debutu), přičemž čtenář se o jeho smyšlenkách a polopravdách dozvídá až v průběhu knihy. Pravdivost zároveň nezaručují ani další postavy. Rozuzlení knihy, které skrývá potenciálně mystický rozměr, je vyprávěno z perspektivy Arnoštova otce, trpícího Alzheimerovou chorobou.

Námět románu sám o sobě není příliš zajímavý. Sledujeme několik dní v životě Arnošta Doubka, egoistického sexisty bez špetky empatie, a jeho trampoty spojené s končící slávou a začínajícím alkoholismem. Silná nesympatičnost hlavní postavy by jistě pro mnoho čtenářů mohla znamenat překážku, ale není ještě rozhodujícím faktorem pro kvalitu knihy. Na vážkách jsem ale u způsobu, jakým Dadák pracuje s ženskými postavami. Mimo Arnoštovu sestru Alenku a objekt jeho milostného zájmu Beatu, se v průběhu románu dostává ženským postavám pojmenování jako hračka, kráva, či alespoň inovativní Klekánice. Tyto problematické momenty snad lze svést na Doubka, ale podobných zarážejících výroků se dopouští i sám vypravěč, například ve scéně, kde protagonistova sestra vyjde po koupeli v noci na zahradu (na konci září!) jen v tenké noční košilce která se jí „lepila na tělo a byly pod ní vidět velké bradavky“, nebo když se neznámého důvodu snaží ospravedlnit sexuální styky mezi profesorem a studentkami tím, že on „nikdy své pozice nezneužíval“.

V současném internetovém diskurzu se často skloňuje termín „women written by men“, tedy „ženy, které napsal muž“. Ten označuje ženské postavy, které jsou ženám reálným značně vzdáleny, neboť jejich jediným charakterovým rysem je, že jsou za všech okolností sexy, přičemž vedle toho z neznámého důvodu touží po absolutně průměrných mužích, kteří jim nemají co nabídnout. Taková je Beata – krásná, pětatřicetiletá majitelka literární kavárny v Brně, kam protagonista Arnošt přijíždí na čtení. Z neznámého důvodu ji Arnošt přitahuje, po večeru, kdy se u ní doma strašlivě opije, vymočí se z balkonu, v opilosti jí zničí sprchu a pak se vrávorající dobude k ní do pokoje, kde ji zastihne při milostném aktu s jinou mladou a atraktivní ženou, po tomto večeru se Arnoštovi při dalším setkání přirozeně Beata oddá a po nepovedeném pohlavním styku, kde Arnošt selže na plné čáře, mu tedy nabídne alespoň vztah a možnost se k ní přestěhovat, vše po dvou dnech známosti.

Při své (zřejmě) bisexuální orientaci zároveň Beata mezitím stihne i fetišizovat a zdiskreditovat vztahy mezi dvěma ženami již klasickým „neříkej, že se ti nelíbilo, cos viděl“ a na obvinění, že se i přes flirtování s Arnoštem vyspala s někým jiným, odpovídá „s holkou, to je rozdíl“. Férové je nicméně přiznat, že se Beatě dostane ještě jednoho charakterového rysu, a tím je láska k literatuře. Ta se projevuje dvěma způsoby: Beata zbožňuje Arnošta a své věci pojmenovává po literárních postavách. Momenty, ve kterých Beata mluví o autu panu Nakatovi a motorce Lisbeth, na což ostatní postavy reagují ohromeným: „Počkej, jako pan Nakata z Murakamiho Kafky na pobřeží?“ „Počkej, jako Lisbeth Salanderová ze známého románu Muži, kteří nenávidí ženy?“ a které mají snad dokázat Beatinu sečtělost, jsou ale díky opakující se struktuře rozhovorů natolik směšné, že dokazují jen neschopnost Matěje Dadáka napsat ženskou postavu.

Záhadou také zůstává, proč jediná z postav pocházejících z Moravy, mluvící dialektem, je stará domovnice s bradavicí na obličeji. Zatímco repliky atraktivní Beaty i hodné a milé sestry Alenky jsou v hovorové češtině, paní domovnice přes své omezené pole působnosti dvou stran stačí vyslovit perly typu „lochčí se jak pizda na hnoju“, kterými Dadák snad chtěl oživit jazykový repertoár knihy, nicméně ve výsledku jen stvořil jakousi podivuhodnou karikaturu, která má k obyvatelům Moravy daleko.

Těžko lze říct, co přesně Dadák sepsáním Muže bez jazyka sledoval. Nepříliš atraktivní děj, bolestně nesympatické postavy i absence jakéhokoliv přesahu dělají z tohoto románu knihu velmi průměrnou. Do jisté míry ji zachraňuje pokus o ozvláštnění narativní struktury a atraktivní vizuál, ale to samo o sobě na dobrý román nestačí.