Colin Stetson a trýznivý dotek hudby

Každý nástroj má svého mistra a génia. Tvrdit, že Colin Stetson je tím nejvyvolenějším saxofonistou, je možná odvážné, ale jeho neskutečně široký záběr, technika hry a vůbec zacházení s hudbou stojí mimo prostor, jaký je většina posluchačů schopna obsáhnout.

Sólová tvorba Colina Stetsona by se dala označit jako experimentální, ovšem zároveň se tomu termínu vzpírá. Tohle není Daniel Kientzy nebo Evan Parker, tedy ne že by to neuměl nebo snad odmítal, např. na famózní desce Stones s Matsem Gustafssonem řádně zaměstnal naši kapacitu pro hlubinný poslech, fanouškům moderního jazzu zase rozehřály srdce komplikované pasáže z nahrávek Slow Descent nebo Tiny Beast.

Trilogie New History Warfare, započatá roku 2007, je jiná, stojí na dosah ruky každému. Její první díl byl sice náročnější, silně kontrastní a plný objevování možností nástroje, s melodickými hrátkami divokými a nejasnými, už tady byl ovšem obrovský potenciál, který explodoval druhým dílem o čtyři roky později. Košatý, dráždivý a uhrančivý produkt se právem dostal do nejrůznějších výběrů desek roku, navíc přidal zpěv Laurie Anderson a Shary Worden a mixu se ujal sám Ben Frost.

A ten se poté nezdráhal třetí díl nejen namíchat, ale ujal se celé produkce, a určitě věděl proč. Představte si saxofonistu stojícího uprostřed místnosti s několika mikrofony. Nejsou tu žádné jiné nástroje, ani efekty. Jen Colin Stetson a saxofon, který pod jeho rukama zpívá, sténá, hartusí, křičí, nadává, bručí a naříká. Vše v minimalistických osnovách z krátkých a opakujících se motivů, které se decentně mění, rozvíjejí a ztrácí ve změti poblázněných smyček. Nikdy ale nezmizí. Vždy cítíte linku vinoucí se celou skladbou.

Na pozadí smyček se odehrává spousta dalších dějů. Chvílemi vámi vibrují předlouhé drony přerůstající v hrozivý hněv otřískaného kontrabasového saxofonu, z něhož proudí skřípot pendlující mezi konsonantním vřískáním (jo, zní to šíleně) a akustickým noisem. Drásavost se místy snaží ze všech sil dotknout svých ambientních protipólů a celé je to protkané nebeskou nití Colinova zpěvu. Ten v trilogii slyšíte vůbec poprvé.

Zní to strašně komplikovaně? Není! Stetson pracuje se všemi prvky nenuceně a přirozeně a poslech desky je veskrze pocitový, syrová, strhující, trýznivá a ryzí, taková je, přitom nadýchaná a libozvučná, i když zároveň ochraptělá. Kolem Colinových nápadů jako by se otáčel celý svět, jako by právě jeho hudba byla hnacím motorem planety. A vy ho posloucháte a cítíte, že nepotřebuje nic víc, jen dál hrát.

Potřetí rozdává Colin Stetson hudbu bez ohledu na škatulky. Vytknout se mu dá snad jedině to, že závěr trilogie už nemá WOW efekt druhého dílu. I tak jen těžko odtrhnete uši a New History Warfare 3 vám odhalí hudbu v její podstatě.