Crescendo largo! (Daníel Bjarnason)

Daníel Bjarnason je v našich končinách známý zejména díky spolupráci s Benem Frostem na neskromné interpretaci Solaris. Proto by chtělo připomenout, že tento dirigent s vystudovanou kompozicí spolupracuje s losangeleskou filharmonií a jeho skladby odřídily i kapacity typu fenomenálního Gustava Dudamela. (Pokud vám toto jméno nic neříká, tak vězte, že jeho podání Mahlera je dalším mezníkem od Abbada a berlínských filharmoniků.) Krom toho si užil kratochvíle se zasněnými krajany Sigur Rós a se souputníkem Frostem svéhlavě operují pod labelem Bedroom Community. A všichni dohromady se paktují se zvukovým inženýrem Valgeirem Sigurðssonem, jehož schopnosti využili Björk či Tim Hecker.

Daníel Bjarnason zapůsobil už svou první sólovou deskou Processions v roce 2009. Bylo to zejména díky momentům překvapení a působivé dynamice, nebál se pohrávat si s prvky jazzu i neoklasicismu, i když obojího bylo jen co by se Stravinskému za nehet vešlo, zřetelnější bylo oprášení severského kolegy Griega.

Orchestrální kompozice Over Light Earth nese jméno coby odkaz na newyorskou malířskou školu, konkrétně na Marka Rothka, jehož plátna číslo jedna a devět jsou inspirací celé první části. K nahrávání využil pro symfonickou práci poněkud nestandardní přístup, krom multitrackingu i close-miking, tedy přiblížení mikrofonu co nejblíže ke zdroji, což způsobuje jisté zkreslení frekvencí. Takové inspirační zdroje a přístupy by mohly zavánět komplikovanou postmodernou, ale žádné poslechové hardcore se nekoná. Bjarnason je zástupce citlivé avantgardy, tři obsažené kompozice jsou jedním z nejpůsobivějších zvukových zážitků, jakých se mi v poslední době dostalo.

Ta první, Over the Light, je plná až fanatického důrazu na detail. Klavír se smyčci na sebe mrkají v koketním rozhovoru, který není ani na vteřinu banální, byť při některých tónech můžete uvažovat o srdceryvnosti. Emergency polapí táhlými tóny připomínajícími Charlese Ivese, napjaté melodie se míhají v drobných okamžicích a vzápětí se vzdalují. Nezbývá než tápat v nekonečných disonancích, v nichž máte blízko k vysvobození, ale tomu zabrání poslední část Solitudes. To je Bjarnasonova starší práce prolustrovaná Sigurðssonem a Frostem a zásadně se v ní mění tempo hry. Largo se rozpadá v utlumených strunách klavíru, v její druhé části jako by autor smekal před čtvrtou sonátou pro preparovaný klavír Johna Cage.

Daníel Bjarnason rozkládá mnohovrstevnatou strukturu. Místy se musíte pekelně soustředit, jak se melodie v nejnižších patrech motají, vytrácejí a zase pokouší o návrat. Přitom je cítit, že skladby umí být i melodramatické až frenetické, pod taktovkou se kroutí crescenda a diminuenda, ale není čas ani důvod nad tím přemýšlet. Je to jen prostor pro poslech neurotických houslí či nesmělých fléten. Prostor, kde nástroje nemají pouze duši, ale i osobnost.