The Cribs opět v rodinném kruhu

Ne vždy si uvědomujeme, že vše kolem se do nás vkrádá a zanechává otisky. Ty tajně ovlivňují naše jednání a projevy. Usídlí se uvnitř a stanou se samozřejmou součástí osobnosti. Jeden takový důležitý otisk zůstal i na The Cribs.

První tři desky Cribs rozhodně nejsou špatné. Příjemně ubíhají a nezabředávají do laciného stereotypu, jen jsou trochu jako přes kopírák. A i když na třetí Men's Needs, Women's Needs, Whatever (2007) měli našlápnuto dobrým směrem, rozhodli se svézt na vlně osudu a přibrali do party legendárního kytaristu.

Čtvrté album Ignore the Ignorant (2009) s Johnnym Marrem vylolalo mezi fanoušky haló v pozitivním i negativním smyslu. Ale ať už si o něm myslíte cokoli, Johny Marr není velký pojmem pro nic za nic. Kytary byly parádní a na harmoniích se dalo ujíždět celé odpoledne, jeho nezaměnitelné kytarové riffy se výrazně podepsaly na soundu celé kapely. Jenže každá etapa má svůj konec a Johnny teď věnuje čas soukromým projektům, a tak se na letošní In the Belly of The Brazen Bull prodírá na povrch větší syrovost. Jako návrat k Men's Needs... Na druhou stranu od něj odskakuje právě díky vlivu Ignore the Ignorant. Návrat ke kořenům způsobil mimo jiné i Steve Albini (Nirvana, Pixies), s nímž Cribs spolupracovali.

Všechno začíná jako příprava na setkání v ulicích nočního města. Ulice hrají barvami světel a někde uvnitř bouří vlny rebelie ovlivněné dlouhými léty opucovaným punkem. V autentické atmosféře britrocku. Rozjezd uzavírá příjemně pestrá a variabilní Jaded Youth, rozlévá se, aby se sjednotila v proudu zpěvného refrénu, rozbíháme se noční ulicí a na konci si i trochu zavazbíme. Kytary jsou příjemně hravé, rozvětvené, sekavé riffy se přelévají v krátká sóla, jež jsou rychle pohlcena nebo se naladí na hrbolatý sound. Vypadá to, že si bratři Jarmanovi vzali ze spolupráce s Marrem to nejlepší. Včetně zklidnění, které ale nevydrží dlouho. Večer je na začátku a je potřeba naskočit na druhou vlnu energie, tentokrát vzdušnějšího charakteru. Dostaví se melancholická fáze (I Should Have Helped), kterou rozbije lehce kakofonní Stalagmites. Ta se postupně vyladí až do uhlazených smyčců a plynule naváže zvonivou kytarou v další písni (Like a Gift Giver).

Zajímavé jsou popěvky, které se nenásilně rozpadají a ve struktuře písní se vrací (Back to the Bolthole), jsou ostrovně melodické, ale i hutné, takže nepůsobí podbízivě. Písně dostaly hodně prostoru pro růst, přestože většina z nich nedisponuje velkou stopáží. To je pokrok. Za zmínku stojí i dramaturgie alba, jednotlivé části jsou mezi sebou provázané, žádné housky na krámě, často jedna do druhé ústí. Jen zamrzí, když je přistihnete, jak se pomalu a nenápadně ztrácejí sami v sobě – je ovšem otázka, jestli je to problém Cribs nebo celého stylu.

Smysluplná návaznost panuje i mezi bonusovými skladbami. K těm se dostanete skrze různé varianty distribučních kanálů. Pokud budete mít všechny (napočítal jsem celkem čtyři), dostanete punkový nášup včetně unaveného, ale očistného návratu domů z dlouhé noční akce v podobě Don’t Believe in Me. K dispozici je i DVD s filmem o natáčení, vinyly, digitální downloady.

Aby to nebylo zavádějící, rodinný kruh bratrů Jarmanových není po Marrově odchodu uzavřený. S kapelou jezdí David Jones. Toho můžete znát z Nine Black Alps, jejichž zvuk je ještě drzejší než ten na raných deskách The Cribs.

In the Belly of The Brazen Bull je staronové album. Je návratem i pokračováním. Není to mladá akce, ani hledání těch správných souzvuků. Cribs jedou na své floutkovské vlně, ale naučili se i zpomalit a vychutnat si kouzlo okamžiku. Je jen na vás, jestli to zkusíte s nimi, nebo poběžíte dál noční ulicí.