Crust, kterej ztratil a našel duši (Okkultokrati)

Vzpomínám si na to parný odpoledne, vzduch se lepil na kůži jak laciný tetování ze žvejkačky. Brilantní modř, opar z rozlitýho piva a vydýchaný šaptitó na festivalu Brutal Assault. Už tehdy jsem věděl, s kým mám tu čest, už tehdy jsem věděl, že pot je jedinej warpaint, kterým si dobrovolně zamažu ksicht. Okkultokrati mi však nebyli souzení, zvuk řezal jak pila, cupoval špunty v uších, strašně to bolelo, dusil jsem se. Co uděláš, když je zvukař idiot? Vhodíš ručník do sauny a spokojíš se s druhou crustovou jistotou, Martyrdöd. Jenže...

Okkultokrati měli už tou dobou diskografii rozvrstvenou do tři různorodých třetin. Debutovka No Light for Mass tak nějak pudově vycítila, že když je potřeba, beaty musí jít dolů, a když je to vyloženě nutný, místo tří strun postačí jedna. Láska, která voněla laciným deodorantem a za důvěru oplácela nedisciplinovaným power violence. Sprostej punk a navíc vypalovák Tomb City Rockers, co zněl jako zprzněná hitovka od Slipknotů. To druhá řadovka Snakereigns už klamala tělem. I když otvírák kýval hlavou a házel vyčpělý úsměvy, v gestech se dala číst komplexnější atmosféra, ba dokonce náznak jakési pseudopsychedelie. Na hmatníku bylo pořád zbytečně moc strun, Norové se však proměnili v ukřivděný děcko, co ti vynadá z bezpečí doommetalový náruče (bez přehánění, Acid Eagle One byla bezmála tradiční doomovkou).

Jako když poslední desku Cancer Bats oblíkneš do křiváku! Třetí Night Jerks se už vysloveně topila sama v sobě. Na oko formálně učesaná nahrávka najednou nejistě přešlapovala v ambientních mezihrách a vrcholila čtvrthodinovou Cosmic Wynter, kde se crust obešel beze struny. A bez crustu. Musel jsem se ptát, kam bude dál směřovat kapela, která se pevně drží jistoty dřevního sludge, a zároveň má dost odvahy experimentovat. Odpověď nabízí stále ještě aktuální novinka Raspberry Dawn, která vyšla poprvé ve výhradní režii respketovanýho labelu Southern Lord.

Tak moment, tohle zní jako hlasitější stoner rock, co na patře zanechává příchuť postpunku! Co se to mezi fjordy za ty dva roky událo? Špína vyšťouraná zpod nehtů, strečový džíny a vintage rock'n'roll zabedněný v dubovým sudu, až po krk v brandy. Rozostřený řev starého mladého Marilyna Mansona. Syntezátory a mile tupé bicí v tracku We Love You, elektronické, dronové vlnění v Leave and Be Gone, ale především ta atmosféra. Jako kdyby crust pookřál a vydal se složit poklonu pro Nicka Cavea, musíš mít náladu ztratit náladu, musíš čekat neočekávané. Smývám ten uponecej warpaint, zbytky veškerý nostalgie, košili výjimečně zapínám i na poslední knoflík a víc než kdy jindy tvrdím, že zmýlená neplatí. Dost možná, že tou tvůrčí odvahou Okkultokrati nakonec překvapili i sami sebe, jinak si tu autentickou lehkost neobhájím. Černá je věrná, ale v duhový ti to na parketu tentokrát bude slušet víc.