Crystal Castles, techno a vyjetá láska

Emo, techno, drogy a dojezd. Pokrčená popová fotka, nad kterou brečí stará třicetikilogramová fetka. Když je dobře, je rychlejší než myšlenka, když je špatně, je jako sádrová socha v koutě, která by se nejradši neviděla. Má ráda Roberta Smithe, starý časy a sex v autě, který si už nepamatuje. Hej, ty zmrde, můj život je plný skvělejch flashbacků a miliónovejch zážitků, bys padl na hubu! Ale dyk jo, já to vim...

Crystal Castles měli vždycky hodně blízko k post-punku a nemám tím na mysli track Not in Love fýčrovaný frontmanem The Cure, protože tady se jim to téměř podařilo skrýt za trance/raveovou hymnu, která by v jiné době na správném místě musela fungovat jako vyjádření globálního šílenství jedné generace. (Takto jde jen o pozdrav belgickému publiku a fakáč první desce.) Mám rád první desku římská jedna a strohé číslování v diskografii jim zůstalo. A naštěstí se jim po druhém albu, rozdroleném sonickými schválnostmi bez zjevného smyslu a popovou lamentací na ničí zeď, vrátila chuť do života, tedy spíš do smrti. Ubrali ze zvukové přepálenosti a zařadili rychlostní stupeň „já ti ten smutek z hlavy vyjebu“. Takhle to mají mazlíčci rádi?

Mají rádi především Alice Glass, kterou Ethan Kath fikaně strčil před sebe a režíruje. Nevšední brunetka, která není ani tak krásná, jako zajímavá, disponuje jasnou fatalitou, a když si k tomu napíšete do portfolia punkové squaty a noiseovou kapelu Fetus Fatale, zabere to. Pozoruhodnější je, jako produkují muziku, totiž temný syntezátorový pop s podivně ujetým fluidem, které je částečně emo a částečně suicide. Ovšem neobrací se introvertně do sebe a nemá nic společného s witchhouseovou selankou, ale výbojně fascinuje. U jedničky jste si ještě mohli vzpomenout na zvuk klubu Smell, tedy s chiptune nádechem, u trojky už to smrdí po barvách, které jste mohli na dvojce přehlédnout. Angažované texty mezi to nepatří, provokace a schizma apokalypsy k Alice patří, je už zkrátka taková. Celkový kontrast je vábivý a zvrácený, droga lásky, posedlost. Virgin cells to penetrate / too premature to permeate. I am the plague.

Prostor atmosférického popu je neustále rozleptávaný těkavým rytmem a rušivými blikanci, a jestli jsou momenty připomínající technopopové party typu Orbital, musíte k nim přidat ještě afektovanou, ba hysterickou polohu Alice Glass. Pasáže, kterým se nedá podsunout nic jiného než eurodance v té jediné a sprosté podobě, jako když do staré misky nalejete čerstvé mlíko, nikdy to nebude zkyslá smetana v novém šálku, Crystal Castles umí přeskládat a přeladit všechny ty staré věci, které vám z nejrůznějších důvodů kdy vadily a najednou nevadí. Chcete víc. Chcete více frašky, hysterie, přebuzených fakáčů a stroboskopických melodií. A když jste v půli alba, u intravenózní zkratky Insuline, dojdete k tolik očekávanému orgasmu. Chvíli vám to bude protivné, chvíli se otočíte zády k té, která čeká v předklonu, ale nakonec byste se zabili, jen aby neodešla. Duchovní rovina? Ano, právě o ní mluvím.

Konejšivý track s útulným názvem Transgender, tobogánový hit Violent Youth (kde jsou Pet Shop Boys?), odstředěné techno Telepath, do jisté míry syntetická (a opakující) Mercenary i závěrečná vánoční ukolébavka Child I Will Hurt You. Která působí tak chytře, že vám začne chybět vyjetý dream pop a ihned pustíte znovu první track. Feťácká láska není nic, co byste chtěli zažít, ale žíly, co jdou šejdrem a zapomněly na sex, ty zajímají každého. (Navíc je to všechno lež.)