Další Heroes z toho nebude, ale komu to vadí?

Už už to vypadalo, že berlínští ,,androši“ a fanoušci kvalitního pop-rocku se můžou navždy vzdát i sebemenší myšlenky na očekávání nové desky. The Next Day se možná mohla jmenovat The Next Decade, neboť než ji dal David Bowie v naprostém a opravdu těžko pochopitelném utajení (plus mlžení o odchodu do důchodu) dohromady, trvalo to celých deset let. Ale je tady, opravdu vyšla. Po hudební stránce je jednoduchá a nenáročná, nepřináší nic nového, žádný větší pokus o experiment, neboří konvence, neposouvá ani nepřekračuje hranice, nešokuje, neděsí... A je skvělá. Nadčasová, nestárnoucí.

Tak skvělá, že už první, titulní skladba i se svým zpočátku tak trochu pouťovým zvukem, s dvěma nebo třemi akordy a s refrénem na jednom tónu (Here I am/ not quite dying...) nadchne po prvním poslechu. Je to přesně taková muzika, jaká se vám vybaví, když se řekne David Bowie. Muzika plná energie a lehce zapamatovatelných motivů, které mají sílu a hloubku. Podobně by se dala charakterizovat i psychedelií a akčními filmy zavánějící If You Can See Me, I’d Rather Be High s asijským nádechem, energická Dancing Out in Space nebo How Does the Grass Grow se vzpomínkou na skladbu Apache od Shadows. Vynikajícím energeťákem je i (You Will) Set the World on Fire, skladba s úvodním kytarovým rifem jako z garáže, jejíž zdi zdobí plakáty Sex Pistols a Ramones.

Zbytek alba je opačného rázu, spíš nostalgický, potemnělý. Po druhé skladbě, kterou je Dirty Boys, dekadentní blues plné hlubokých povzdechů saxofonu a zkreslené kytary, následuje The Stars (Are Out Tonight), pro mě jasný favorit na nejlepší tři minuty padesát sedm vteřin alba. Mimochodem také druhý singl, vyprávějící o různých stránkách života celebrit. I první singl, vypuštěný nečekaně v den Bowieho 66. narozenin, Where Are We Now?, je působivý. Jeho refrén, v němž sice zestárlý, ale stále stejně hvězdný Starman kňourá slova z názvu skladby, by dokázal dojmout (nebo alespoň zaujmout) i trashmetalistu. A za zmínku stojí také jeden z deluxe bonusů, instrumentálka Plan, tedy dvě minuty a dvě vteřiny zpětné vazby s línou čtyřčtvrťovou podporou bicích.

Je jasné, že David Bowie strávil (spolu s producentem a dlouholetým spolupracovníkem Tonym Viscontim) spoustu času přemýšlením o tom, jak by mohla nová deska vypadat, a že na zrealizování představ padlo času a práce ještě mnohem víc. Vznikla deska plná emocí, nálad, atmosfér, kontrastů a působivých detailů. Jinak: které ikoně populární hudby se povede v šestašedesáti letech vydat ,,comebackové“ album, jež vyvolá potřebu sehnat si všechny její předešlé nahrávky i u někoho, kdo ji nikdy neposlouchal víc než okrajově, a poslední její počin, o kterém věděl, se odehrál deset let před tím, než se narodil? Sice to album samotné není zas tak úžasné, boží a perfektní, něco jako „druhá Heroes“... Ale to by se od takové desky ani očekávat nemělo, ne?