Dance baby dance like the world is ending: Awolnation

Jméno téhle nové americké skupiny se nepíše jen s velkým A na začátku, ale velká jsou i ostatní písmena. Vypadá to velmi honosně, ale zdá se, že se k nim takto „epicky“ psaný název hodí. Awolnation se dali dohromady v rodném Austinu roku 2009, kdy frontmana a hlavního tahouna kapely Aarona Bruna nechali nahrát pár písní ve studiu Red Bull Records a poté s nimi podepsali smlouvu. A vyšlo debutové album Megalitic Symphony.

Všechny písně na desce zaujmou už na první poslech, jsou rytmické, hymnické a hlavně chytlavé, některé bohužel až příliš. Mnoho skladeb začíná slibnou slokou se spoustou nečekaných instrumentálních obratů a spojení, ale pak přijde naprosto popový, až sladce žvýkačkový refrén, který všechno shodí. Megalitic Symphony je deska plná rozporů, stejně jako image kapely. Chvíli působí jako soundtrack k počítačové hře pro děti, chvílemi zase jako progresivní album, ke kterému se musíte propracovávat.

Příznačná je poslední píseň, téměř patnáctiminutová symfonie Knights of Shame. Klišé typu „Dance baby dance like the world is ending“ přechází v elektro-rockovou část, která je zase utnutá refrénem z „brazilské telenovely“, následuje undergroundový rap a vše končí opět telenovelou. Zní to jako recept na hudební dort pejska a kočičky, ale paradoxně mě to hrozně baví. Jen mi pokaždé běhá mráz po zádech, když vím, že i ty absolutně naivní části myslí pan Bruno vážně.

Awolnation nepřináší nic nového, ale jsou zajímaví tím, jak dokážou kombinovat tak odlišné hudební styly jako reggae a rap, gospel, elektroniku i hard rock. Jejich hudba je taková, ehm, definice postmodernosti. Možná se vám nebude zamlouvat celé album, ale songy jako Knights of Shame, našláplá Burn It Down, akustická Guilty Filthy Soul nebo úspěšný singl Sail stojí za poslech. A když nad tím tak přemýšlím, musím říct, že Megalitic Symphony patří k tomu lepšímu, co v nedávné době vzniklo.