Danny Brown je starej skřet

Danny Brown patří do malé (ale rostoucí) skupiny rapperů, kteří v poslední době strhli pozornost k jinak opomíjenému žánru. Brown na poslední desce, jak naznačuje i název, dospěl: drogy už nejsou na první místě, místo nich se bilancuje a vzpomíná.

Danny Brown vypadá na první pohled jako skřítek – a vlastně tak místy zní i na svých deskách –, jeho nevšedně zabarvený hlas v některých chvílích připomíná Albarnův projekt Gorillaz nebo o něco temnějšího Gonjasufiho. Toho Brown mimikruje nejen hlasem. Detroitský rapper se sice na nové desce „uklidnil“, ale člověk si při jeho historkách o mírnění existenčních úzkostí pořád připadá lehce sjetý. Možná právě tohle, vedle „liliputského“ hlasu Browna a jeho zálibě v Joy Division a Radiohead, pomáhá obrušovat hrany žánru jinak závislého na ostře rámovaných individualitách. Ve výsledku je totiž jeho nová deska Old rozostřeným výletem do Brownovy pěkně „rozjebané“ duše a obrázkem jednoho neutěšeného osudu.

Brownův příběh připomíná klikatou životní cestu nestora amerického rapu, nedávno zesnulého Gila Scotta-Herona. Browna se sice rodiče snažili držet na uzdě a ubránit vlivu gangsterských partiček a drog, ale podařilo se jim to jen částečně. V devatenácti měl Danny na krku první žalobu, vězení ho dostihlo až po pěti letech ukrývání. Po návratu z lochu se rozhodl definitivně pro dráhu rappera a po třech letech vydal debut The Hybrid. Následovala opěvovaná XXX a v roce 2013 i třetí v řadě, album Old. Toho si okamžitě všimla americká média a Brown, mimo jiné prý autor písně z další desky věhlasných The Avalanches (!) a kámoš Purity Ring, se ocitl v centru pozornosti. Jeho příběh se neposlouchá jednoduše, ale paradoxně baví.

Není divu. Old se prochází různými plochami, největší dopad má ale na „první straně desky“. Tady zaujme hlavně hašišovým kouřem cloněná Torture, ve které se Brown vrací do vězení („All the Shit That I´ve Seen, Nigger, Is Torture...“), ale také futuristická Gremlins, která jako by vypadla z alba zmiňovaných Gorillaz. Obě působí díky pravidelným, splašeným bicím, hutným delayům a vynikající produkci jako výpovědi někoho, kdo to balí. Jenže pak přichází křehčí (a asi nejlepší) skladby Lonely a Clean Up a s tím, jak končí první strana, končí taky jeden „narativ“ – ten o člověku, který dlouho hledal a bral se, možná, až příliš vážně. Na poslední skladbě první části Red 2 Go, prošpikované elektronickými spirálami, se Brown příznačně ptá: „Is Anybody Scared? I´m Ready to Go.“ To, co následuje, je pak jeden doklad za druhým, že Brownovi strach není vlastní: na důkaz své osobní a hudební transcendence zpívá ve vyšším rejstříku, kombinuje bizarní, experimentální elektroniku a ženské vokály (nejlépe v Dope Song) a zřetelně se přesouvá z barové židličky na parket (panáka a cigaretu samozřejmě stále pevně v ruce – viz Smoking and Drinking). Výjimky sice existují i zde - třeba vynikající Kush Coma, ve které si svůj part střihl A$AP Rocky, nebo hypnotická Float On (za přispění skvělé Charli XCX), jinak jsou ale odlehčenost a touha se bavit (čti uniknout) téměř hmatatelné... Brown stárne a zraje, rozervanost zůstává. Naštěstí pro nás.