Danny Brown na sinusoidě rockové hvězdy

Existenční krize a tíživé životní situace jednotlivců, etnik a sociálních tříd s neutuchající pravidelností přinášejí vzepětí kulturních sil a důležitá umělecká díla. Jakkoli může předchozí věta působit nadneseně, Brownovo album XXX bylo jedním z nejvýraznějších hlasů rychle chátrajícího Detroitu. Detroitu pomalu rozežíraného absencí veřejných služeb, strmě rostoucí kriminalitou a hojnou konzumací drog sloužících jako ventil z přetlakového hrnce města. Unikátní Brownův hlas, originální flow a šílené texty nasycené bizarností, paranoiou i manickými večírky položily pevné základy jedné z nejvýraznějších rapových desek posledních let. A jakkoli měl rap k drogám vždy blízko a žánrový kánon stavěl rappery do pozice dealerů a bossů, Danny Brown se točil v bludném kruhu uživatel/dealer, aby pokryl základní životní potřeby a zároveň unikl z pochmurné reality. A zatímco trapová enkláva jihu Spojených států má ještě tendenci drogy glorifikovat, Danny Brown se na novince Atrocity Exhibition noří do zákoutí a nástrah života, který je nesen každodenní konfrontací s odvrácenou stranou závislosti.

„Whole family addicts/ Floating through my bloodstream/ Like I gotta have it/ Tried to quit a few times/ But it didn’t work out/ Can you understand/ What my life is about/ Cause I think you don’t/ So take a step inside...“

Pryč jsou mánie druhé poloviny desky Old. Atrocity Exhibition je album bez kompromisů nesené hlubokou uměleckou potřebou posebevyjádření. Fakt, že vyčištění samplů stálo sedmdesát tisíc dolarů může sloužit coby kvantitativní ukazatel odhodlanosti. Ani v jednom případě se totiž nejednalo o sampl, který měl z beatu udělat hit. Jednoznačně hitové momenty stejně jako slabá místa desce scházejí. Těžko se lze při poslechu vyhnout adjektivům jako experimentální, osobitý, temný nebo psychedelický a právě tak vypadá Danny Brown na dosavadním vrcholu tvůrčích sil. Ve vokální rovině využívá celé šíře hlasového rejstříku, rozprostírajícího se od krákoravých výšek k umírněným polohám rezignovaného sebezpytu. Působivý je i lyrický obsah, který je plný nečekaných obratů sycených slangem, odborností odpovídající pouličnímu doktorátu. Někdo může namítat, že Danny Brown je král ve hře, kterou hraje jen on sám, ale takto silné identitě se většina generických rapperů ani neblíží. Řečeno jinak – Atrocity Exhibition nezní jako typické rapové album roku 2016. Instrumentální rovina přináší beaty odmítající tradiční struktury i melodie, beaty, které Brown zvládá s virtuozitou sobě vlastní, zatímco ostatním rapperům přinášejí jen těžké spaní. A daleko není ani přirovnání k Alexi deLargeovi současného rapu.

„Nauseous, don’t know the last time I ate/ But I eat these fucking rappers like fucking last steak/ On death row, feel like I am/ You never know, one day you're here, the next you're gone/ So I put it all up in these songs...“

Deska je plná originálních nápadů, ale namísto zevrubného rozehrání se jim dostává spíše krátkého exposé. Toho Brown využívá ve své silné disciplíně, při sestavování tracklistu. Na první poslech nelogický sled hudebních stop dostává při několikerém poslechu jasnější vnitřní logiku s důrazem na první a poslední track. Přestože se nabízí dovolávat se v tomto ohledu ballardovské estetiky, název alba spíše než ke stejnojmennému románu odkazuje k šíři hudební inspirace. Ačkoli přímo odkazuje jen k písni od Joy Division, při zevrubném studiu se otevře pestrá paleta aluzí na celou hudební historii. Druhou rovinou výkladu názvu desky je kritika současného světa, který místo k akci povolává k zaznamenání situace na mobilní telefon, a tento projev krutosti dál šíří spletí virtuálních prezentací. Krutosti je Danny Brown vystaven a sám je takto unikátním exponátem.