Deafheaven se koupou ve slunci a je to sexy

Americká scéna a kapely typu Wolves in the Throne Room a Agalloch si z norských devadesátek berou hudební postupy očištěné od satanistické mytologie a posílají je zpět do Evropy ve formě, kterou zarytí „černokabátníci“ ztěžka dešifrují. Stejně jako obal druhého LP kapely Deafheaven – Sunbather. Ta se v domovském San Francisku skutečně koupe ve slunci a barva artworku tomu odpovídá. Ve srovnání s autenticky kontroverzním obalem bootlegu Mayhem Dawn of the Black Hearts můžeme mluvit o black kýči. Nebo o dospělosti.

Jedna encyklopedická informace, která se hodí. Sunbather vyšlo, stejně jako předchozí album Roads to Judah, na labelu Deathwish Inc., jehož úctyhodné soupisce dominují zejména Converge jako domovská kapela zakladatele Jacoba Bannona (ten epileptický maniak za mikrofonem). A proč jsou tam zrovna i Deafheaven? Snad díky screamu? Nebo protože jsou prostě dobří?

Sedm songů na desce rozhodně nenásleduje tradiční kompozici sloka-refrén-sloka (sleduje ji vůbec ještě někdo?), ale místo toho staví dlouhé, více než desetiminutové opusy. Ty pak prokládá kratšími experimentálními díly, jejichž hlavní smysl tkví pravděpodobně v tom, abychom si alespoň na chvíli odpočinuli, což ani není třeba. Ačkoli deska není tak dlouhá, aby popisovaná regulace začala nudit, přesto budete „výplňkové“ skladby dřív nebo později přeskakovat. Zbytek je totiž až moc sexy.

Čtveřice delších kusů ukazuje přesně to, o čem už byla řeč. Blackmetalová agresivita a brutální blast beaty jsou zakomponovány do líně se převalujícího postrockového aranžmá a vzletné bicí se vznášejí jako mlha nad San Francisco Bay. Místo těžkých úderů na hi-hat se dočkáme spíš lehkého šimrání na rideu, jež mimo jiné neutápí vokál George Clarka a „dovoluje“ textům vystoupit do popředí, ač jim ve výsledku příliš rozumět není. Jsou abstraktní, výrazově bohaté a slovo satan v nich zazní přesně... ani jednou.

První song Dream House startuje ostře. V průběhu se mění v totální post-rock, kdy od sebe harmonické pasáže oddělují čtyři tupé údery kytar, jako by na znamení pro zvednutí rukou a jejich opětovné spuštění pod vlivem emočně vypjaté sólové linky. I’m dying. Is it blissful? It’s like a dream. I want to dream. Po typicky postmetalové a ještě typičtěji skvělé Sunbather následuje Please Remember, nejexperimentálnější věc alba. Kytarové smyčky puštěné pozpátku (asi?), do nich promlouvající zmatený a zdeformovaný hlas Neige z Alcest. Jaké poselství se za tím skrývá, asi nezjistíme, noise postupně přehluší veškeré pokusy o identifikaci jakýchkoliv slov, smyslu, melodie a akustická kytara nás přesvědčí o tom, že nic z toho se nestalo. Nakonec The Pecan Tree, poslední ukázka mistrovství v inteligentním bordelu, subtilních harmoniích a neotřelé „blackgazeové“ kompozici.

Dřív jsem měl tendenci nejdelší skladby na albech přeskakovat. Při přehrávání Sunbather si přeju, aby vše trvalo ještě dvakrát tak dlouho. Můžu to brát jako životní posun? Nebo jako důkaz toho, že Deafheaven vytvořili výbornou desku, ve které (a uvědomuju si to klišé) při každém poslechu objevíte něco nového? Spíš bych řekl, že to jsou Deafheaven, kteří se posunuli blíže k dokonalosti.