Death metal s pozitivní příchutí? (Hypnos)

Hypnos převzali domácí deathmetalové žezlo po legendárních Krabathor. Bodejť by ne, když v jejich čele stojí Bruno, osobnost vzešlá právě z nedávno znovu probuzených Krabathor. A nutno říct, že se Hypnos za těch skoro dvacet let řádně etablovali na scéně a s přehledem setřeli pel, který je s dřevní formací žánru mohl spojovat. Důkazem budiž zatím poslední položka v diskografii Hypnos, The Whitecrow, která na to jde od lesa.

Opustili totiž svazující tematická omezení žánru - v kontextu věci překvapivě heretické - a obrátili s k tomu pozitivnímu v lidském životě. Za hrdinu si zvolili onu titulní "bílou vránu", která místo, aby po světě rozsévala zlo (jak by se na správný death metal slušelo), dělá přesný opak: chodí po zemi a otevírá v lidech to pozitivní - světlo, lidskost, naději, důvěru, empatii. A funguje to velmi dobře. Hypnos nezanevřeli na deathové postupy - growl, sypačky na bicí, valivé riffování, ostré změny tempa i nálady -, jen jim dali novou, poměrně neobvyklou náplň. A přinutili posluchače poslouchat a číst texty.

The Whitecrow je strhující, komplexní deska. Hypnos se podařilo nabourat žánrový stereotyp, a to i včetně monotónnosti, kterou trpí leckteré deathmetalové album. Nebojí se pracovat se sóly, zapojit do hry akustické mezihry, pohrávat si s čistými vokály či recitativy a atmosférou. Přímočará řezničina je mnohdy pozitivum, ale tady by to byla škoda, příběh bílé vrány přímo vybízí k propracovanějším postupům a větší barevnosti. A to se Hypnos podařilo na výbornou.