Deathfix a návštěva vykřičeného domu

Na Dischordu se opět urodilo. Tentokrát dali hlavy dohromady Brendan Canty (Fugazi, Rites of Spring) a Rich Morel (ten společně s Bobem Mouldem tvoří machistické duo Blowoff aneb Hodně chlupů, málo vlasů). Nakradli si k sobě většinu kapely Medications (Devin Ocampo, Mark Cisneros) a dali světu další superútvar, tedy pokud vyznáváte trochu jiné hodnoty než třeba Them Crooked Vultures. A otázku smrti mají očividně vyřešenou. Deathfix.

Růžově nasvícené logo kapely ční z coveru desky jako z výlohy mnoha léty prověřeného, na periferii města odstrčeného bordelu. Nejvěrnější skauti tábořiště Dischord nevěřícně kroutí hlavami. Pojďme se podívat do domu lásky, získat odrostlého bobra odvahy. Sedm songů a ne nadarmo se říká: každý pes, jiná ves.

Hned zkraje se otevírají dveře s nápisem Better Than Bad. Lehký pop-rock, retro bičík, trvalá T. Rexe. Ihned mi vyvstávají stájově spříznění Title Tracks. Na zdi visí značně zažloutlé plakáty Beatles s Elvisem Costellem a stříbrné kozačky glam rocku ve světle lampy oslepují tak, že raději rychle zabouchnete. Zatímco se na chodbě snažíte vehementně rozmrkat, z nejasných obrysů před očima vyvstává Low Lying Dreams, pomalu se linoucí odér vábivé siluety dostává kontury hlubokého hlasu Morela (s dostatečnou fantazií něco mezi Pattonem a Laneganem) za doprovodu smutných úderů kláves. Pak začne čpět vůně violy. Ten podbízivý pach okamžitě pohlcuje, drží se sveřepě, mrcha jedna líbivá. Nahmatám kliku. Po vpadnutí do pokoje se naskýtá pohled na spoutanou Hospital. Leží tam sama, šílený výraz, krev, něco je špatně (There’s something wrong inside this hospital). Kytarovým tónům nejistě zavelí melancholická struna. Text vede za ruku horečnatou melodii. Mohli by tak znít Evens, kdyby McKaye vyměnil barytonovou kytaru za klasickou. Za vouyeristickým závěsem vedle bije Dali’s House. Někdo tady poslouchá Fun Lovin’ Criminals. Bělošský funk, osmiminutová pařba, jejíž pestrý guestlist zahrnuje Kanye Westa, Nico, Stevea McQueena, Heidi Klum, Jane Birkin a další. Všichni ale trsají s každým dalším poslechem čím dál méně. Neustále se vkrádá potřeba ujišťovat se, že Morel během nahrávání vokálů neměl ruku v kalhotách. Pochyby jsou ale neuhasitelné záškuby nejistoty. Telenovelový průběh songu s pointou jasnou jak nevinný výraz přistiženého chlapa.

Na posteli se kroutí Playboy. Odkrývá saténový přehoz a tam se tyčí marnost narvaná do genderově korektního modrého latexu. Kdepak hochu, pouze lascivním pohledem u mě nezaboduješ. Nejrychlejší kus na desce a největší prostor pro klávesy. Dopadl špatně. Rozbili mu nos a zkazil si pověst, chudák. Mind Control spolu se závěrečným Transmission postávají u východu v progrockově pestrých kostýmcích, na útlých tělech vytetovaný Ziggy Stardust a Jim Morrisson. Vypotácíte se ven, lehce poblouzněni, dosti zmateni, ale ten Foglarův šestý, hnědý, je zdolán.

Deathfix jsou součástí již několikátého vrhu washingtonské diy modly, který se snad přirozeně vyvíjí do měkčích počinů. Canty, Morel a spol. svým slušným příspěvkem rozšiřují její záběr, když slušný je v tomto případě spíš snesitelný. Když může Blixa Bargeld v televizi vařit černé rizoto, proč nemůže bývalý hardcorista dělat pop? Zatím to všem prochází. O prsa.