Děti se kloužou, bába táhne otep

Přemýšlím, jestli převaha recitativů a (polo)deklamací v hudbě undergroundu je něco, co pramení z náklonnosti k českému jazyku a demonstraci spravedlivého názoru. „Přes rybník koulejí sudy, děti se kloužou, bába táhne otep...“ Pokud jste osedlali ve Valdštejnské jízdárně Jakuba Schikanedera, leda pochmurnější obrazy stařen – vedle malebných pastelek a poněkud vstřícné romantiky jsou tu groteskní záškuby, jako u obrazu Stařena s dítětem. Mikoláš Chadima už nehraje ryčnou alternativu, i když jeho paleta byla vždycky doširoka rozevřená a vedle minimalistických balad uměl i dlouhé jazzrockové serenády.

Sto minimalistických básní může intervenovat na území čajovnických seancí, ale jen pokud si tam dovedete představit potměšilého jezevce Ivana Wernische, jehož básně zde pětičlenné trio zhudebňuje. Pokud vám minimalismus implikuje něco ezoterního, tak rychle zapomeňte, ono ani Wernisch není jen autorem legračních kresbiček a absurdních anekdot, rychlého humoru. Chadima na své poslední nahrávce předestírá, co to znamená gradace, jak zviklat zdánlivou stereotypnost a jak dát pocítit jednotlivé nástroje, jejich barvy.

Bezmála hodinová nahrávka vládne silným a barevným zvukem a klame v několika rovinách: když už jazzrocková náklonnost ke smutné kocovině, pak s podložím noiseovým, když už pomalá náladová koloratura ve více než desetiminutové Zapadá slunce, v níž se melancholie převaluje na pomezí jednotlivých skupenství, tak v opilém bezčasí zhroucené meditace. Ani tady nesmí chybět rázný Chadimův recitativ, stejně jako rafinovaně postrockový minimalismus s číhající krysou starého noise-industrialu Rozmazaných dětí. Vemte kytary, zápalky a hněv, vyvoláme ducha King Crimson! Sto minimalistických básní, potažmo Chadimova poslední štrapáce, je jako dobře vydělaná nubuková useň, vepřovice nebo hovězina, má sametový límec. Cesta dlouhým dnem do dlouhého já, zhola bosá.