Laterna magika je multimediální fenomén, který již od počátečního úspěchu na výstavě Expo 58 v Bruselu poutal pozornost nejen české, ale i světové veřejnosti.
Laterna magika je multimediální fenomén, který již od počátečního úspěchu na výstavě Expo 58 v Bruselu poutal pozornost nejen české, ale i světové veřejnosti. Úspěch na mezinárodní scéně však v minulém režimu znamenal také zájem politické garnitury, která s těžko uchopitelným divadelně-filmovým tělesem měla své vlastní plány. Podobnými ambivalencemi je existence Laterny magiky hustě protkána. Kniha Diktátor času s nimi aktivně pracuje a s jejich pomocí předvádí Laternu magiku jako komplexní a často nejednoznačný fenomén.
V samém středu originální divadelní koncepce je problematika společného fungování živého hereckého výkonu a neživého filmového záznamu diktujícího přesné načasování celého představení. Kniha cíleně pracuje s celou řadou podobných paradoxů, z dalších lze zmínit originalitu plynoucí z multimediálního pojetí, kterou však ne vždy dokázal soubor přetavit ve víc než jen precizně synchronizovanou revue. Nebo také zájezdovou činnost, jež proslavila Laternu magiku ve světě, ale zároveň z ní dělal kolovrátek hrající několik představení denně. Kniha netematizuje historii uměleckého útvaru na základě jednotlivých představení, ale na základě rozčlenění do řady tematických a myšlenkových celků jako jsou třeba multimediální specifika Laterny magiky nebo její původní výstavní role. Text je uchopen akademicky s častými citacemi jiných autorů a poskytuje fundovanou a detailní analýzu jednotlivých témat. Především v historické části je však odborný přístup pro běžného čtenáře až příliš detailní a tím odtažitý.
Na druhou stranu je nutné vyzdvihnout originální grafické zpracování a velké množství obrazového materiálu, který kromě samotných představení přibližuje i dění za oponou včetně řady scénografických nákresů, filmových scénářů a podobně. Právě obsáhlost s jakou téma uchopuje, dělá z knihy výchozí bod pro všechny zájemce o historii Laterny magiky.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.