Django Django jako vizionáři?

Druhá nahrávka britské indie/art/rockové partičky Django Django patřila k nejočekávanějším deskám první poloviny letošního roku. Velké naděje do ní byly vkládané i kvůli výbornému singlu First Light - ten měl potenciál sjednotit indie proudy posledních let, které nesystematicky žijí na internetu a následně se modifikují do více či méně progresivních žánrů.

Ovšem Born Under Saturn se nese v úplně jiném duchu než první vlaštovka. Django Django se odklání od jednoduchosti indie rocku a vrhají se do vod art rocku, barvy jsou sytější a nové písně se vyznačují složitou vnitřní strukturou a nelogickou gradací. Nelze předvídat, jak jednotlivé songy budou pokračovat, natož odpovědět na otázku, proč je dramaturgie desky taková, jaká je. Born Under Saturn se vyznačuje velkou dávkou hravosti, ale jinou, než na jakou jsme zvyklí u podobných kapel. Rozverným a houpavým písním chybí lehkost, sráží je složité aranže. Jedná se o materiál, který v sobě mísí avantgardní umělecké směry a snaží se je představit na poli digitálního světa, a to i za předpokladu, že se zkomplikuje spojení s posluchači absencí hlubších emocí.

Předzvěstí změn byl druhý singl Reflection, který i klipem naznačoval umělecký záměr kapely. Saxofonové sólo znělo bez kontextu desky neotřele, ale píseň jako celek sotva průměrně. Born Under Saturn obsahuje plejádu zvukových efektů s epizodním charakterem, jednotlivé kousky se navzájem překřičují. Za všechno může snaha o smíchání co nejvíce malých žánrů do jednoho nepojmenovatelného, který by sloužil jako styčný bod.

Nejzajímavější je závěr, který se navrací ke kytarové jednoduchosti. Netradiční je i šestapadesátiminutová stopáž, v této podobě takřka neuposlouchatelná. Born Under Saturn působí jako nezvládnutý pokus o inovace nestabilního indie prostoru, přičemž nejpřesvědčivěji působí písně, které ohraničují tuhle vizionářskou hudební odyseu.