Do nitra mladých mužů z ostrovů - Young Fathers

Když Young Fathers s předchozí deskou Dead vyhráli Mercury Prize, ocenění pro nejlepší britské album roku, byla z toho malá senzace. Až na stejnou cenu nominují White Men Are Black Too, už se nikdo divit nebude. V kapele totiž stále žije to, čím je britská scéna výjimečná. Nesmlouvavost, odvaha a originalita je jen stručný výčet vlastností, které za průlivem La Manche způsobily v posledních dekádách několik hudebních revolucí. A Young Fathers jsou v této tradici pevně ukotveni. Ať už revoluci způsobí, nebo ne.

A když v úvodu desky uslyšíte zašeptání „here is another ticket“, můžete si být jisti, že nejde jen o lístek na hudební jízdu, ale také do nitra duše i mozku mladých mužů z ostrovů. Jen nástupiště je zase o kus dál a neortodoxní boyband sebejistě unikl z dosahu minulých srovnání. Přirovnání k experimentálnímu charakteru Shabazz Palaces nebo Death Grips, ke kterému ještě mohly svádět písně jako Queen Is Dead, už opustilo horizont srozumitelnosti. Kapela s novinkou dovádí svébytné uchopení popu k jeho radikální podobě a skrz vlastní prožitky rovněž k mimořádné naléhavosti. Dunivé kopáky diktují pevný rytmus, přes který se bez ustání přelévá řada melodických rovin, jež se v průběhu tracku, díky použití různých samplů, několikrát promění. Struktura skladeb je tak předem nerozluštitelná a nabízí řadu nečekaných gradací a intenzifikací nálad. Ke slovu i tentokrát přichází řada inspiračních momentů s africkým rodným listem, které se mísí s různorodými zvuky, jako jsou kravské zvonce v Old Rock n Roll nebo hvízdání v John Doe. Vše umocňuje mocný i tklivý trojhlas, ať už zní celý najednou, nebo je rozštěpen mezi jednotlivé členy.

Provokativní je už název desky a obsah jednotlivých tracků si s ním nezadá. Místo aktuálních politických nebo sociálních témat se soustředí na nadčasové otázky, kterým se bez rezignace na vlastní osud nevyhnete. Našeptávají tajemství, ukazují okousané nehty kolektivního svědomí a strkají prsty do dveří konečně započaté spokojenosti. Z nesmlouvavého až zlověstného tónu nepolevují, byť momenty smíření nalezneme i zde.

Na nahrávce je znát překypující kreativita tvůrců, a proto překvapí sevřenost a kompaktnost výsledku. Hluchá místa jsou cizím slovem, jednotlivé písně sešlapují plyn až k podlaze a během poslechu není kdy vydechnout. Nic nevyčnívá, ani nezaostává, a oblíbeným trackem může být kterýkoli z dvanácti zářezů. Young Fathers udrželi vysokou úroveň tvorby, ale deska zároveň mohla vzniknout kdykoli a kdekoli. Přesto je na ni třeba pohlížet jako na další dítě ostrovní originality a nebát se ji zařadit do tradice jmen jako Massive Attack nebo Tricky, kteří svým originálním pohledem dokázali mnohé obrátit vzhůru nohama. A jestliže teď Amerika objevuje grime, můžeme se jen dohadovat, kdy objeví i Young Fathers.