Na novince High on Sugar kombinují texty kritizující současnou společnost poháněnou touhou po instantním uspokojení s několika s nadhledem podanými ohlédnutími za každodenními tématy.
Cukr nás možná krátkodobě nakopne, ale nakonec nás zničí, deklarují domácí Rabies na novince High on Sugar optimálním skate-punkovém poměru na ní kombinují texty kritizující současnou společnost poháněnou touhou po instantním uspokojení s několika s nadhledem podanými ohlédnutími za každodenními tématy.
Dobrý refrén je alfa a omega punkrocku a dvanáct skladeb postavených na svižném rytmu a chytlavých kytarových melodiích znamená celkem dvanáct šancí ho i doručit. Nesmí být příliš okatý, ale zároveň si ho už na podruhé musíte notovat s kapelou. Rabies míří dobře a trefují se hned několikrát. Poprvé hned po dvaceti vteřinách v titulní Candy Shop. Refrén se může chlubit plynulým přechodem a melodičností, která zároveň nezpomaluje tempo a spád skladby. Víc není potřeba, aby to šlapalo.
„Fresh ice is so thin and brittle. Why don't we meet in the middle, of frozen creek leading to understanding?“ O hudebně i textově vydařený nosný refrén se mohou Rabies opřít taky na více pop-punkové In the Middle nebo na naopak nejtvrdší a nejkritičtější skladbě Instant Karma. Další zásah přichází v předposlední Punkretti, kde kapela v gradujícím závěru už naplno vyzývá ke společnému chorálu: „We are the chefs of punkretti, We serve so get your guts ready!“ Touhle repeticí by mohla ideálně končit celá High on Sugar. Minutové outro v podobě skladby Quitters nemá po tak silném momentu už co nabídnout.
Na desce je pár dalších momentů, které vyzní tak trochu do prázdna. Například Shadow Fighting není vůbec špatná, mezi dalšími skladbami s jasnějším rytmem, zpěvnějším refrénem nebo plynulejší melodií, už se ale ztrácí. High on Sugar ovšem odsýpá tak rychle, že několik slabších momentů lze při neustálém podupávání nohou do nakažlivého rytmu a pobrukování snadno zapomenout.
V duchu názvu šetří kapela umělými sladidly. Jedna nápaditá metafora nebo myšlenka, na které staví text, jedna chytlavá melodie fungují jako základ desky. Několik hravých nápadů navíc, jako třeba oldschoolový rádiový filtr ve skladbě MTV nebo přehnané tempo ilustrující uspěchanost ve Slow, navíc neodvádí pozornost od toho podstatného. Rabies už mají dostatek zkušeností, aby věděli, že víc není v podstatě potřeba. Dokážou to ve svižných tříminutových skladbách skvěle využít.
Zarážející je, že opatrnost se neomezuje jen na kontroverze, snímek míjí i témata, která by mohla fungovat bez většího rizika. Jeho boj o prostor na MTV, která v minulosti nedávala prostor Afroameričanům, tu je jen naznačený, nikdy opravdu rozvinutý...
V pilotním singlu Days We Left Behind nové desky vzpomíná jeden ze dvou přeživších členů Beatles na černobílou minulost. Tušení, že na stará kolena vsadil na čistě nostalgickou notu, je však v kontextu celé desky rozprášeno a na vzniklé mlze se objeví duha. The Boys of Dungeon Lane odhaluje víc než jen vzpomínky – je to mozaika příběhů a pocitů, melodií i zajímavých harmonických vybočení.
Nekompromisní sbírka Love, Diskito potvrzuje celkový posun v tvorbě a projevu, který určitou část fanoušků možná stále překvapuje, zároveň platí, že by nahrávce prospěla větší zvuková nápaditost a lepší uchopitelnost skladeb.
Fakemink dokáže rapovat na jakýkoli beat, adaptovat se na různé styly, ať už je to witch house, grime nebo hyperpop. Vše si při tom produkuje sám, a to mu dovoluje umně přepínat mezi chvástáním a zranitelností, někdy i v rámci jedné skladby.
Zřetelná je potřeba reflektovat rozpory mezi vlastní představou o správné životní cestě a tlakem hektické, rychlým dopaminem posedlé doby.
Kohout je hodně o odhalování slabých stránek a taky prostupování literárních zápletek a skutečného života – tohle téma seriál nenadužívá, nepouští se do intertextuálního chytračení.