Dospělá Lykke Li?

Lykke Li o sobě otevřeně říká, že dělá pop. Snaží se ale o pop jiný, někdo by možná řekl pop divný a popovou melodiku skrývá v originální instrumentaci a aranžmá. Zatímco na prvním albu Youth Novels (2008) dominovala hravost a stylová barevnost (à la Feist), Wounded Hearts (2011) přitvrdilo a přineslo zatím nejslavnější singl I Follow Rivers a hlučnou “stěnu zvuků”. Obrazovou stránku zpěvačce povětšinou obstarává režisér Tarik Saleh, v jehož novém thrilleru Tommy si Li střihla vedlejší roli a nazpívala titulní píseň. Před aktuální deskou stihla ještě vydat singl I’m Waiting Here k Lynchově nahrávce The Big Dream.

Třetí album zpěvačky s výstižným názvem I Never Learn vyšlo 5. května. Li tu představuje ženu, která nejen že je v lásce nepoučitelná, ale zlomené srdce, touha po milenci a lásce jsou jejím hlavním středobodem. Je to sbírka lovesongů, kterou tvoří hlavně tzv. torch songs, kdy oplakáváme ztracenou lásku a držíme v ruce pomyslnou pochodeň, kdyby se náhodou vrátila. Proč ne. Nevydařená láska je ovšem časem poněkud vyčerpávající a neodlehčují ji ani stadiónové refrény. „Smutné“ album se loni povedlo holandské zpěvačce Anouk (Sad Singalong Songs), ovšem ta se k tématu staví odhodlaně a v boxerských rukavicích. Zatímco z Lykke Li, která dříve vyzývavě prohlašovala „I'm your prostitute, you're gon' get some“ (Get Some), je dnes křehká a zlomená Lana del Rey, bez chlapa ztracená. Model buď zklamala ona jeho a zlomila mu srdce nebo pro něj nebyla dost dobrá, a on odešel, takže vlastně zase zklamala ona, se stále opakuje. Žádný agresivní výbuch à la Fiona Apple nečekejte, okna se zde nerozbíjí, ale smutně se u nich sedí a štká, než nám osud přihraje lásku, bez níž nesmíme zemřít. Přitom kdysi ve Window Blues byl ten druhý sobec, na kterého nadávala. Desku můžeme vidět jako protipól Youth Novels, kdy ještě nepoučená a plná nadějí doufala - teď už jen hořce vzlyká.

Celá nahrávka se nese v pomalejším tempu. Na rozdíl od té první, kdy Li hravě mňoukala a hlasově se stylizovala do vyšší polohy, tady místy připomíná kroutivou a řezavou Nelly Furtado, zvlášť ve třetí Just Like a Dream. Vokál je často zašumělý a zkreslený nebo ostře zefektovaný. I když jde o opakující se témata toužení po někom, kdo odešel, a ona chce, aby se vrátil (Just Like a Dream), strach z toho, že bude spát sama (Sleeping Alone) nebo intenzivní cit, který jí zlomil srdce (Gunshot), hudebně nálada klesá jen místy a Li (někdy ke škodě) ji rozstřeluje skandovanými refrény podpořenými sbory. Ty jsou jedním z mála prvků, které zůstaly z předchozí tvorby. Li se překvapivě vzdává charakteristického množství perkusí a bicích nástrojů, chybí i hrátky s beaty a tepáním srdce v pozadí. Výrazný singl No Rest for the Wicked, kde opět oplakává ztracenou lásku, svou citovostí zastiňuje Love Me Like I'm Not Made of Stone. Dojímavá kytarová balada s jednoduchou strukturou využívá silného vibrata a opěvuje bezpodmínečnou lásku. Li tady balancuje na ostré hranici mezi přeslazeností, klišé a upřímným citem. V pokusu o syrovost hudebně (i obrazově) vykrádá starší Tonight, zpívá až falešně, a jak může dojmout, tak může ubrečený závěr a důsledná jednoduchost lézt pěkně na nervy.

Mizí originální nástroje – na Youth Novels použila např. celestu, varhany, kraví zvonce, rocksichord i theremin. Zpěv a jeho obsah jsou často tlačeny do pozadí. Některým písničkám chybí potřebný vnitřní vývoj a zůstávají u modelu: dvě podobné sloky, refrén, krátký break, který nikoho nezajímá, ztišení a párkrát si dáme skandující refrén a pak to nějak skončíme (Heart of Steel, Never Gonna Love Again). Dospělá Lykke Li je méně experimentální a formálně (ač ne zvukem) popovější. A jak pomyslnou trilogii začala, tak ji také končí, na břehu, kde nepotkala svoji lásku, nadějně.