Dospívání sonických zvířátek DVA

Jedno z nejvýraznějších zjevení na české hudební scéně posledních let se pomalu přesouvá z pozice obletovaných nováčků mezi etablovaná jména, ke kterým už po prvotním okouzlení přistupujeme s nabroušenějším kritickým ostnem a jako dítě zkoušející pevnost muších nožiček záludně číháme na první známku předčasné senility. Nejsme sice v Anglii, kde by DVA se čtvrtým albem na kontě (počítáme-li i herní soundtrack Botanicula) platili u kritiků za nezajímavé veterány, ale i tak pro ně bude stále těžší zachovat si čerstvost a neokoukanost. Navíc jejich hudební jazyk je natolik svébytný, že se snadno, bez pozorné a cílevědomé kultivace, může stát pastí. Dá se ale říct, že manželé Kratochvílovi albem Nipomo většinu škarohlídských obav bez potíží rozptýlili.

Nejsme svědky nějakého zásadního obratu. Bezbřehá aranžérská hravost i surreálná neuchopitelnost textů, stejně jako jejich prezentace v imaginárních jazycích, to vše zůstalo zachováno. V exotické zvukové ZOO panuje i nadále příkladná rovnost mezi elektronickými, samplovanými i akustickými zvířátky, která si přátelsky hrají v jediném výběhu bez ambicí zastínit se navzájem. Zdá se ale, že některá už nejsou tak roztomiloučká a skotačivá (takovou zjednodušenou interpretaci už dříve vyvracely zneklidňující textařské grotesky) a do jejich písniček se vkrádají tmavší odstíny. Jsou méně říkankovité, kompozičně rafinovanější. Rozmanité instrumentální segmenty k sobě DVA lepí promyšleněji a s větším smyslem pro náladovou semknutost té které skladby. Někdy, jako v případě plážově ležérní Surfi, kterou bezstarostně rozpinkává pingpongový sampl, postupují vysloveně návodně. Podstatně temnější jsou v instrumentálce No Survi, skrumáži smyček nepostrádající disonantní pasáže, nebo ve schizofrenních zvukových houštinách písně Vampira.

Různorodost nálad je vůbec důležitým a pozitivním znakem alba. Nipomo rozjíždí nečekaně hrubá kytarová figura, postupně překrývaná bohatými zvukovými vrstvami, klipová Mulatu stojí na hybném beglajtu a etno-jazzovém motivu saxofonu (že by název skladby opravdu inspirovala etiopská legenda Mulatu Astatke?), v závěru se ovšem rozprskává do freejazzových skřeků a zjančeného vokálu. Bára Kratochvílová neboli ONA rozšiřuje svoje hlasové rejstříky i v seversky znějící Nunki, zatímco Meteor nabízí čirou melancholii pod noční oblohou, Zoppe melodickou vstřícnost a Javornicek roztáčí něžně náměsíčný kolovrátek.

Texty jsou stále plné prapodivných setkání třetího druhu (Meteor, Vampira, Javornicek), ale sílí v nich i různé existenciální úzkosti (Nipomo, Mulatu) a pohanská mystika (Durango, Vespering). Především ale díky svojí významové nejednoznačnosti a dadaistické hře na schovávanou zůstávají nevyčerpatelným zřídlem pro ty nejdivočejší výklady, projekce a fantazie. Otázkou je, jak dlouho si ještě DVA vystačí s jazykovou virtualitou, než se z ní stane samoúčelná obchodní značka. Slova ve vymyšlených řečech stupňují tajemno, jsou zvukomalebnější, povolnější pro interpretaci. Zároveň jsou tím bodem, na kterém by DVA mohli začít nejdříve přešlapovat. Zatím k tomu ale nedošlo, zatím je to stále zábavné a atraktivní. A při poslechu jejich zdařilé novinky, která v nápaditosti a hravosti nijak nezaostává za předchozími pracemi a ve zralosti je i překonává, nemám strach, že by dopustili, aby jim něco začalo svazovat křídla.