Dot Hacker číslo tři

Už jste někdy slyšeli o Dot Hacker? O kapele, kterou tvoří hudebníci známí spoluprací s PJ Harvey či Gnarls Barkley a jejíž frontman je dokonce stálým členem Red Hot Chili Peppers? S vědomím kvality jejich tvorby a stylu, kterým se musí zákonitě trefovat do vkusu hipsterských vyznavačů alternativního a experimentálního rocku, bych čekal větší slávu. Za jejich relativní neznámost může snad rezignace na vlastní propagaci, vydávání alb u malého nezávislého labelu ORG Music a tím pádem celkové zdání, že se jedná jen o hobby a volnočasovou aktivitu profesionálních studiových a koncertních hudebníků.

Dot Hacker si už na předchozích albech vybudovali svůj zvuk i oblíbené hudební postupy, dle kterých jsou zaručeně k poznání. V základu najdeme kontrast ambientní kytary Clinta Walshe proti funkově zvonivé hře Joshe Klinghoffera, pod kterými bublá zefektovaná baskytara progrockera Jonathana Hischkeho. Ignorování repetic a důraz na delší akordický vývoj s nepravidelným opakováním vyzkoušený na minulé desce v písni Somersault se kapele zalíbily a na novém albu jich zdatně využívají. Klasické schéma sloka – refrén je přepracováno tak, že se člověk nestačí divit, jak to funguje dohromady.

Už od debutového LP Inhibition si Dot Hacker zvykli na desku zařazovat alespoň jednu vyloženě líbivou píseň, chytlavou, pomalou věc, která nahání husí kůži a útočí na emoce, i když nejde o prvoplánový „slaďáček“. Na N°3 je to klavírní Cassandra a Found Lost se smyčcovými aranžemi, jímavé skladby, ve kterých je emocionální vokál Joshe Klinghoffera hojně využívající falzet obzvlášť působivý. Klinghofferův hlas s širokou škálou výraziva a typickou tvorbou melodických linek je vůbec jedním z nejvýraznějších prvků hudby Dot Hacker.

Celá nahrávka má díky zmíněné kombinaci instrumentace a vokálu neuvěřitelnou atmosféru, stavba melodií a gradací albu dodává na síle. To dokazují zejména finální Beseech a Minds Dying, jejíž vyvrcholení je snad vůbec nejsilnějším momentem a zároveň ideálním závěrem.