Drum’n’bass, ještěří žánr: Royalston

Zlí jazykové tvrdí, že drum’n’bass je ještěří žánr, co kolem stromu honí vlastní ocas a neprochází žádným vývojem. Opak je pravdou a rok 2015 je snad nejsilnější od začátku dekády. Stačí poodhrnout roušku velkých labelů a podívat se na zoubek někomu s menší setrvačností a větším potenciálem experimentovat, za tím účelem se ostatně od Hospital odštěpili Med School.

Royalston není v Med School žádný nováček, jeho skladba The Test vyšla na kompilaci New Blood už před šesti lety. Od té doby se objevil na Hospital a dokonce na Bad Taste, než exklusivně zahnízdil u Med School, kde loni vydal první dlouhohrající album OCD. Royalstonova přítomnost v rosteru Bad Taste napoví, že jeho musika má ke sluníčkovému liquidu daleko. Nejinak tomu je i na novém LP People on the Ground, kde se temná atmosféra deepově zaměřeného dnb mísí se šamanskými rytmy à la Dub Phizix. Název alba sedne k uzemňujícím kopákům, které se vyskytují skoro ve všech skladbách, a první dobu fyzicky pocítíte na každém dobrém soundsystému. Zato na rázné virbly si Royalston moc nepotrpí. V citlivějších skladbách je Royalston věrný liquidovým, až amenovým výplním, jinde zas hajtky a šustění na virblu úplně ignoruje (I Saw the face of a Person) nebo s nimi pracuje v robotickém stylu devadesátkových drum machines (The Depths). Do precizních beatů se občas ozve zajímavý sample, ovšem valící se basové linky nečekejte. Mainstreamové elektronice se Royalston vůbec vzdaluje, na desce nezazní jediný masivní build up a skladby dropují rovnou po intru.

Na People on the Ground nenajdete bangery jako z kulometu ráže Noisia, několik adeptů na rozbíjení parketu tu ale je. I Saw the Face of a Person jsem už zmínil, po boku jí stojí Blight Mamba a The Wrath of Mr. Sparkles. Jde o ideální skladby do pulzujícího klubu, ve kterém headliner právě dokončil svoji řezničinu a djs po něm se musí setsakramentsky snažit, aby dav pro přílišnou touhu protancovat střevíčky ani nenapadlo skočit si na pivo.

Royalstonův minimalistický rukopis a solidní produkce drží materiál pohromadě, byť jednotlivé skladby mívají dost rozdílné nálady. Třetinu z nich navíc obohacují příjemné, nerušivé vokály. Díky tomu všemu je album People on the Ground zábavné na poslech, a když si ho pustíte o něco hlasitěji, tak si můžete i poskočit.