Jihočeské formace Nāv a Lūt spojuje nejen geografická blízkost, přátelství a tři písmena v názvu. Pojítkem je i svojské pojetí toho, jak přistupují ke svým žánrům.
Jihočeské formace Nāv a Lūt spojuje nejen geografická blízkost, přátelství a tři písmena v názvu. Pojítkem je i svojské pojetí toho, jak přistupují ke svým žánrům. Blackaři Nāv míchají hrubý přístup s melodiemi i punkovou energií a za sebou mají dvě velmi pozitivně přijatá alba Smrtci a Arcizlo. Lút se naproti tomu noří do bahnitých vod špinavého, death metalem impregnovaného postsludge a jejich diskografie čítá zatím pouze jedinou, jakkoliv výživnou eponymní nahrávku. Na konci loňského roku se potkali na společném kazetovém splitku jednoduše nazvaném jen jmény kapel.
Lūt zatím svou tvorbu označovali pouze latinskými číslicemi a vypadá to, že v této stylové drobnosti hodlají pokračovat. Při letmém pohledu tak může označení V. a VI. vyvolat drobný zmatek – ten se rozptýlí ve chvíli, kdy sáhneme po debutu, na kterém najdeme předcházející část číselné řady. Devítiminutovka strávená ve společnosti Lūt uteče za zvuků repetitivních riffových stěn, které tu doomově zpomalují, onde zase neseny na sofistikovaně vystavěné rytmice nečekaně zrychlí. Celé je to zvukově tak akorát špinavé, masivní a obzvláště v případě druhé skladby VI. nesmírně hypnotické. Muzika neztrácí přehlednost a melodie, Lūt jsou schopni – a to beze slov – vystavět velmi funkční kompozice s vývojem i hmatatelnou atmosférou. A výhradně číselné pojmenování nechává velký prostor pro fantazii.
Zatímco Lūt využili svou stranu kazety pro prezentaci nového materiálu, Nāv nahráli dva covery. Skladba Zpěv alternativní písničkářky Dagmar Andrtové-Voňkové, postavená na působivém vokálu a mírně disonantní hře smyčcem na kytaru, se proměnila v přímočarý blackmetalový nářez, který do sebe nasál minimalismus písně a zdůraznil její vnitřní dravost, když vokální party převzala Kremace, momentálně působící v projektu Slať. Působí-li původní Zpěv jako obraz rozeklaných hor za denního světla, Nāv jej přesunuli do dramatické bezměsíčné noci. Je třeba vésti koně (Plastic People of the Universe) je coby cover poněkud opatrnější, i tak ale výsledku blackmetalový treatment sluší. Píseň působí ještě výhružněji, dialog dvou growlerů Ivarga a Hroma posouvá rurální atmosféru do jakéhosi fantaskního, rituálního meziprostoru. Underground na relevanci neztrácí.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.