Dystopická Sepultura boduje

Sepultura už dlouho není tou kapelou jako v devadesátých letech. Bratři Cavalerové se dávno rozutekli do vlastních projektů a ani služebně nejstarší člen současné sestavy – basák Paulo Jr. – není v kapele od začátku. Sestava v čele se zpěvákem Derrickem Greenem přesto nese vlajku Sepultury dál a novinka se v jejich diskografii rozhodně neztratí.

Machine Messiah je dalším z řady dystopických alb, kterými se to v poslední době jen hemží – válka, ekologické problémy, je odkud čerpat. Sepultura sáhla po tématu strachu z narůstajícího vlivu techniky a technologií, které jako by bylo pro jejich hudbu stvořené.

Machine Messiah začíná titulní skladbou ve středním, valivém tempu; vystřídá ji ostrá, až hardcorově sekaná vyřvávačka I Am the Enemy. A to jsou ve zkratce polohy, mezi kterými se album pohybuje. Green ze sebe vydal maximum, každým výkřikem, growlem i čistým tónem dokazuje, že do Sepultury prostě patří, i když puristé samozřejmě nedají dopustit na období, kdy byla kapela pevně v rukou bratří Cavalerových. Green má v sobě nespoutanou energii a jakousi jen obtížně napodobitelnou mužnou auru, do které halí celé album. Kapela mu zdárně – a nepřeslechnutelně – sekunduje. Zvuk sám nepotřebuje žádnou progresi, jen náznakem zaslechneme onen originální „pralesní“ nádech, který je pro Sepulturu typický (instrumentálka Iceberg Dances). Přímočarý metal drtí, bourá a trhá, i tak ale zůstává dost prostoru pro melodie a s nimi i drobný posun ve zvuku směrem k čistotě výrazu a větší posluchačské přístupnosti, nikoliv na úkor agresivity a energičnosti.

Sepultura nikomu nic dokazovat nemusí. Na troskách původního bandu vznikla funkční kapela, které sice nese slavné jméno, ale i kdyby se jmenovala úplně jinak, s Machine Messiah by bodovala stejně.