Edukační systém Johna Lydona

Nepočítaně domněnek, nesmyslů, výmyslů a mýtů o punkové scéně, aniž by se dal prostor hlavním tvůrcům a aktérům, zavdal příčinu ikoně nejen anglického punku – Johnnymu Rottenovi. Kromě všeobecně známých faktů o období „životnosti“ Sex Pistols se v Rottenově autobiografii dostane na fragmenty z dětství, názory na školský systém, náboženství i anglickou společnost. Předvede, že není člověkem bez citu – při popisu svého vztahu k matce se chce říci, že je až něžný(!). A v neposlední řadě se dostane na události, které tak známé nejsou – jak vlastně celé punkové hnutí vzniklo. Většinou nikdy nepublikované rodinné fotky a raritní momentky z prvních koncertů Sex Pistols jako bonus.

Rottenovo rodinné zázemí by rozhodně nenaznačovalo, že by se měl stát rebelem a vůdčí postavou punku. Nepocházel z rozvrácené rodiny, jak by se dalo očekávat, jeho otec na svou dobu nosil netradiční účes a matka byla vášnivou hudební fanynkou: „... je těžké být rebelem, když vaše máti chrochtá blahem nad Funhouse od the Stooges...“

Rottenova rodina pocházela z dělnické třídy, ve které nikdy nebylo peněz nazbyt. První vzpoury zakřiknutého Rottena jsou spojené s povinnou školní docházkou v katolické škole, odkud pramení jeho nekompromisní názory na náboženství. Vzpomínka Johna Graye na jednu z nich, kdy žáci byli upozorněni, že pokud nebudou mít další den kravatu, nemusí se obtěžovat do školy: „Druhý den přišel (Lydon) s kravatou, ale bez košile.“ Od svých desíti let pomáhal otci na stavbách a ani po vyhazovu z domova nebyl na podpoře, pracoval ve volnočasových centrech pro děti a mládež. Díky neortodoxnímu přístupu, který se nelíbil řediteli ani rodičům, byl však vyhozen. Edukační systém přišel o učitele, hudební průmysl získal hlásnou troubu mladé generace 70. let.

Benevolentní přístup ke squatování měl za následek vznik nového hnutí – punku. Dle Rottena v něm šlo o kreativitu, nikoliv o destrukci, o hledání vlastní cesty, o vlastní názor. Taktéž oděv byl původně pestrý a barevný, podobně jako obal LP Nevermind the Bollocks, dnes hnutí charakterizuje křivák a černá barva.

Úsměvně působí Rottenova zmínka na DJe, který přišel s teorií, že „punk vznikl na diskotékách. V nějakém klubu Lacey Lady viděl pankáče tancovat na disko. Pamatuje si to dobře. Johnny Rotten jim to ukradl. Ha! Možná, že ti pankáči jsme byli my.(...) Do Lacey Lady jsme jezdili každý víkend, protože jsme znali někoho, kdo tam bydlel.“

Caroline Coon o punku tvrdí: „... poprvé se ženy staly rovnocennými partnerkami mužů. Do té doby neexistoval žádný ženský ekvivalent u skinheadů nebo Teddy Boys...“ Punk byl proti sexismu, rasismu a homofobii, proto se představitelé punku etablovali také v klubech, které byly útočištěm jamajských přistěhovalců a sexuálních menšin. Důvodem byl nulový výskyt bootboys vyhledávajících rvačky a produkce nekomerční a nemainstreamové hudby – reggae a předchůdce house a rave music. Ovšem třeba Don Letts má jiné vysvětlení, tvrdí, že za tím byla „neschopnost pankáčů ubalit ,jamajský kornout´“.

Rottenovu knihu se vyplatí číst z několika důvodů – seznámí čtenáře s autorovými názory, ale odhalí i jeho intimnější stránku osobnosti. Zajímavé je poodhalení vzniku punkového hnutí a jeho vývoj do rozpadu Pistolí. Memoáry se dá alespoň na chvíli dostat do 70. let, protože jak říká Johnny Rotten: „Kdyby Shakespeara přepsali do moderního jazyka, ztratilo by to smysl. Jde o stejnou logiku, proč nelze zažít atmosféru pun krocku sedmdesátých let v letech devadesátých.“