Electric Wizard ej kej ej Elektrikářův učeň: Time to Die

Bong plný hulení, večerní promítání z katalogu Hammer Film Productions, okultismus a doom metal. To jsou Electric Wizard v kostce. Tentokrát ale zdobí přebal desky celkem provařený ksicht. Zatímco kozla z bijáku Devil Rides Out poznali jen fanoušci klasických hororů se satanistickou tematikou, Frankensteinovo stvoření pozná snad i někdo jiný než jen obdivovatelé gotických románů a filmoví nadšenci. A jestli ne, naděje pro lidstvo je ta tam (a svět se posral). Time to Die.

Nová deska po čtyřech letech. Za tu dobu Jos Oborn určitě strávil několik hodin s dřevořezy Albrechta Dürera a stihl přeložit knihu Devils, Demons and Witchcraft do jazyka R'lyehian, řeči Cthulhu. Jinak řečeno, není to zas tak dlouhá doba, v historii elektrikářova učně (jak se v překladu jmenují) jsou ale čtyři roky nejdelší pauzou mezi dvěma alby. Kdo čekal revoluci, nové pravidla hry nebo snad experimentování, může stejně tak čekat na déšť sleďů nebo své vlastní samovznícení. Dočkal se ten, kdo bažil po nové desce plné horkých, nakřápnutých riffů, vazbení, otloukaní bicích a hlasu, co by svolal všechny démony z podsvětí. Nic nového pod sluncem, ani tím Satanovým.

Není všechno hovno, co se netřpytí, slovy klasika. A překonat Dopethrone nelze, protože Mefistofelovi se můžete během života upsat jen jednou. Hypnotické valivé heavy, klimatická kytarová sóla rozprostírající se až někam do Ztraceného ráje. Hudba, kterou ocení jen džísky, co nerozeznají drtičku od rituálního meče? Nehulím a džísku jsem ztratil. Je to asi úplně stejně jako s hororovým subžánrem slasher. Premisa, ze které vychází, se neustále reinkarnuje v určitých obměnách. Střet mezi městským a venkovským. Final girl je panna a od začátku jímala určité podezření k okolnímu dění. Zabiják je vždy určitým způsobem vykastrovaný, ať už symbolicky či fyzicky, a jeho zbraň mu slouží jako jakési „prodloužení“ falu (Peeping Tomova kamera, Leatherfacova pila, atd.). Pokud najdete slasher, ve kterém se tohle schéma neobjevuje, napište mi email.

Takže proč poslouchat Time to Die? Protože takhle chytlavé riffy nejsou vůbec žádnou samozřejmostí a asi to není tolik o umu, jako o alchymistické náhodě. Prostě se povedlo. V záplavě předigitalizované produkce je také příjemné slyšet neučesanou desku, kde místo pluginů zní opravdový Moog a kde kytary evokují proudící lávu a nezní jako cosi strojově chladného, co bylo pracně sestříháno. Anebo taky proto, že Electric Wizard se ostře vyhradili proti extrémně limitovaným různobarevným vinylovým edicím a prohlásili, že takhle deska vyjde v neomezeném nákladu. Ale jak říkám, ne všichni mají důvod dívat se na padesátý osmý díl Pátku třináctého. Jen tomu chybí ta chytlavost.