Elephant Stone jako R.E.M. se sitárem?

Vzpomínám si, jak jsem poprvé slyšel Paint It Black od Rolling Stones, abych potom zjistil, že ten zvláštní bzučivý zvuk kytary produkuje ve skutečnosti sitár. Indická hudba a orientální stupnice si od té doby zajistily stálou pozici v zásobě témbrů a melodií západní hudební tvorby – například Michael Karoli přisuzoval zvláštnost svého hraní právě zájmu o východní hudební tradici. Potom se není čemu divit, že člověk, který hrál s The Brian Jonestown Massacre a The Black Angels, inkorporuje do svého vlastního hudebního projektu zrovna indickou hudbu.

Rishi Dhir, zakladatel kapely Elephant Stone, se k indické bollywoodské hudbě dostal přes své velmi muzikální rodiče, a proto ho můžeme slyšet jako hostujícího hráče na sitár v nahrávkách The Brian Jonestown Massacre – zároveň ho však jeho bratr vystavil poslechu kapel jako Beatles, Rolling Stones a Who, a proto ho na většině dnešních fotek vidíme ne se sitárem, ale s basou Rickenbacker, na níž má nálepku hinduistického znaku Om. Název Elephant Stone vychází jak z titulu jedné písně od Stone Roses, tak z označení pro sošku hinduistického boha Ganéši.

Od alba, které nese název totožný s názvem kapely, jsem čekal manifest hudebního programu, ale při poslechu se spíš zdá, že svůj zvuk stále hledají. Deska nabízí deset víceméně pop-rockových skladeb s výrazně vzestupnou kvalitou, jež zpočátku jen nuancovaně reflektují acidrockové inspirace a kulminují v osmapůlminutové The Sea of Your Mind, jednoznačně největším zážitku z celé desky.

První čtyři skladby nutí vzpomenout na R.E.M. a kdybych je slyšel znít z rádia, asi bych si jich ani nevšiml – snad kromě fuzzových náznaků v Setting Sun. Vokály připomínají zpěv Loua Barlowa, když hrál ve Folk Implosion, a jsou celkem obyčejné; v Hold Onto Yr Soul se dokonce objeví i sborové „ooh“, podkreslující vrchní hlas, a to už skutečně váhám, jestli je to opravdu ten samý člověk, který nahrával s droneovými Black Angels. A Silent Moment s hrdelními vokály mě přesvědčila že ano a kromě drobného zklamání jménem Love the Sinner, Hate the Sin, které vše vrací do popových vod, jsem až do konce desky naprosto spokojený.

Těžko říct, co na základě eponymního alba soudit o budoucnosti kapely, nevěřím, že by měli našlápnuto k tomu, aby výrazně ovlivnili hudební scénu – vše, co předvádí, jsme už někde viděli. Zbývá snad jen doufat, že si napříště vyberou mezi R.E.M. se sitárem nebo experimentálností, jakou předvedli v Sally Go Round the Sun, a že si zvolí správně.