Entartete kunst! Entartete musik! (Laibach)

Když se zmíní jméno slovinské skupiny Laibach, často následuje litanie kleteb, ve kterých za sebou pochodují slova jako kontroverzní, fašisti, komunisti. Laibach jsou provokatéři a jejich počínání má být kamínkem v botě ze své podstaty. Ale pokud je jejich militaristická image chápána jako glorifikace jakékoli totalitní ideologie, jde o interpretační selhání. Laibach vždy podkopávali autoritu propagandy a demagogie jako takové a zesměšňovali ji. Když použili svastiku, byla to svastika Johna Heartfielda, umělce, který si rozhodně o víkendu nedával s Hitlerem crystal meth. „Jsme asi tak fašisty, jako byl Hitler malířem.“ Vůdce se nezesměšňuje. Vůdci se heiluje a říká ano. Vůdce má pravdu a malovat umí.

Co čekat od kapely, která osm let nevydala desku, když nepočítáme soundtrack k filmu, v němž nacisté po své porážce utekli na měsíc a píchají afroamerickým kosmonautům árizující sérum, přičemž na posledním desce naložila se státními hymnami po svém? To je řečnická. Rammstein pro dospělé už neplatí. Pokud jde o kytary, kde nic tu nic, to ale platí už spoustu let. V případě Laibach kytary nikdy nebyly ústředním nástrojem propagandy. Úvodní Whistleblowers začíná radostným pohvizdováním laibachjugend (čti chlapců), které je nosným melodickým prvkem skladby. Počáteční pochodový rytmus se mění ve skočný beat doprovázející hvízdání až do konce. Jedním výstřelem - martial pop. Těmi Whistleblowers, o kterých je řeč, jsou Snowden, Manning a Assange. Ano, pořád se bavíme o nové desce Spectre od Laibach. Videoklip sdíleli WikiLeaks a třeba i Soap&Skin. Kontroverzní, velice.

Kromě toho, že se texty zabývají aktuálními politickými tématy a absentují cover verze, Spectre se vymyká předešlé tvorbě i zvukově. Industriální dance? Martial? Pop? Blitzkrieg pop?! To i hymny na Volk byly uchopitelnější. I když k těm má Spectre asi nejblíže. Bicí s elektronickým zvukem, synťáky, rázně deklamované texty pancéřovým hlasem (Milan Fras) a zpěv, jehož poslech nechá vojáky zapomenout i na šrapnely v břiše (Mina Špiler). Její sametově něžné podání Across the Universe či Ohne Dich by si zajisté pochvaloval i milovník hollywoodských muzikálů Josif Stalin, na Spectre ale na tak procítěný zpěv není místo, místo anděla přichází Ilsa vlčice. Přestože převažují nakažlivě chytlavé disco momenty, něco glitche a tu a tam dub, v případě skladby No History dokonce dubstep, diskotéku bortí texty - „No God, no rules to scare you all“, Occupy Wall Street a nakonec i Arabské jaro. Nemluvě o tom, že o Bossanově prohlásili, že je „vyhlášením války proti všem macho-posedlým tyranským vládcům a politickým systémům“. Hotový Mein Kampf. S takovými kamínky se špatně tancuje.

Jde o posluchačsky nejvlídnější album v jejich historii. Na rozdíl od posledního WAT, Spectre těžko vyvolá touhu dobýt Polsko nebo si leštit těžké boty. Ať už je to jak chce, Laibach opět nutí zamyslet se nad tím, kam je možné zajít, hudebně i tematicky, a pokládají otázku, jak se posluchač popere s na první pohled nejednoznačným obsahem. Pokud tedy přistoupíte na manipulativní pravidla jejich cynické satiry. Čekat stagnaci od kapely, která převedla Bachovy fugy do elektronické hudby pomocí počítačového programu, není nenaplněné naivní posluchačské (ne)očekávání, ale automatické očekávání nenaplnitelného. Těžko se tomu divit. Resistance is futile. We are Laibach.