Epičnost a emoce od SubRosa

16\. listopadu 1961 potkal jistý tanker pár set kilometrů od pobřeží Floridy jedenáctileté děvčátko jménem Terry Jo Dupperaultová. Měla za sebou noc, kdy Julian Harvey, kapitán výletní lodi Bluebelle, v rámci zvrtnutého pojistného podvodu povraždil celou její rodinu a jí nechal na potápějící se lodi. Terry Jo se podařilo odvázat záchranný člun, ve kterém byla po čtyřech dnech nalezená na pokraji smrti. Kapitán, zachráněn o tři dny dřív, v té době podával svědectví o tom, co se osudné noci stalo. Zpráva o přežití Terry Jo ho pochopitelně opařila a s vědomím, že jeho verze o bouři a následném požáru bude mít silné trhliny, šel urychleně z výslechu, pronajal si motel a hlubokými řezy žiletkou si ozdobil nohy, ruce a hrdlo.

Příběh Terry Jo, který je symbolicky ztvárněný na bookletu alba No Help for the Mighty Ones (2011) má řadu momentů, které z hudby i lyriky kapely SubRosa dýchaly a dýchají doteď. Obraz zranitelné holky ztracené v moři plném žraloků, čekající na záchranu. Důvěrně známý pocit životní bezmoci, kdy nevíme, jestli nás odevzdání se vlnám vnějších okolností donese ke spáse nebo spláchne do hlubin zapomnění a bezvýznamnosti. Moment její síly, kdy je schopná zachránit se z potápějící se lodi a přežít čtyři dny na moři a kdy neúprosnost existence a splnění úkolu přežít okolnostem navzdory donutí zmrda poslat se ke všem čertům a podmínit tak jediný akt spravedlnosti v tomto tragickém dějství.

Vody pohřebního metalu z podstaty tak nějak stojaté rozvířila SubRosa spojením typicky doomových kytar a bicích s intimními texty a něžně naléhavým zpěvem frontmanky Rebeccy Vernon, doplněnými (dis)harmonickou souhrou dvou houslistek. Epičnost a emoce bez patosu, žánrovost skloubená s jedinečností, tvrdost s něžností, tíseň, žal a temnota s nadějí a hrdostí, preciznost produkce se syrovostí – to všechno je nadbytek slov shrnujících prostý fakt, že se ze SubRosy kdekdo podělal a čekal, co přijde dál.

Minulý rok vydali album More Constant Than the Gods. Krajina je členitější a majestátnější. Vše, co fungovalo, je posunuto dál a zahrnuto péčí navíc. Housle si hrají s efekty a vyplňují prostor komplexnějšími texturami. Při tom je TO pořád metal, pořád výpravné stejně jako skromné a pořád srdcervoucí. Vše začíná nevinným duetem v úvodní písni Usher. Experimentálně folková atmosféra je tu narušená ve třetí minutě vrhem do nevyhnutelné kytarové bahenní lázně a dynamicky se valí skrz pět eposů až k závěrečné, podobně folkové No Safe Harbour s hostující příčnou flétnou, klavírem a cemballem. Bouře ustává, vítr utichá a je čas jít se osušit.

Upřímně – nemám představu, kam se SubRosa může ještě posunout. Dosáhla maxima, jakého se v rámci vytýčeného zvuku dá dosáhnout, jakkoliv přehnaně to zní. Přijde změna stylu a přístupu, stagnace nebo nedejbuddho rozpad? Uvidíme. Z bandcampu si je můžete poslechnout vždycky. Naživo a ve formě pak v pátek 27. června v pražském squatu Cibulka v rámci dvoudenního festivalu Ruins of Intolerance.