Eva Navrátilová (AFO Olomouc): Film dokáže přiblížit vědu širšímu publiku... a do Gufrau jsem navždycky blázen

Film dokáže vědu nejen vysvětlit, ale i prožít – a právě v tom vidí ředitelka festivalu Eva Navrátilová jednu z největších předností festivalu Academia Film Olomouc. V rozhovoru mluví o momentech, kdy se mezi vědci, filmaři a publikem rodí „společná řeč“, o projektech, které by bez festivalu vůbec nevznikly, i o tom, proč dnes čím dál víc rezonují nové formy vyprávění.

Věda a film často operují odlišnými „jazyky“. Kdy jste sama poprvé pocítila, že film dokáže „vyprávět vědu“ způsobem, který žádná přednáška nezmůže?

Je to možná trochu klišé, ale určitě jsem tenhle pocit měla poprvé už jako malé dítě při sledování seriálu Byl jednou jeden… život. I velmi malý divák díky němu dokáže pochopit složité procesy v lidském těle, protože jsou podané skrze příběhy zasazené do situací, které jsou mu blízké. Právě práce s metaforami, analogiemi, personifikací a humorem mi dodnes připadá jako mimořádně účinný způsob, jak něco vysvětlit.

Film obecně představuje silný prostředek, jak přiblížit vědecká témata širšímu publiku. Oproti textu nebo čistě mluvenému výkladu má výhodu v tom, že dokáže složité jevy nejen popsat, ale i názorně ukázat, ať už prostřednictvím vizualizací, zjednodušených modelů nebo storytellingu. Navíc přidává emocionální rovinu, která u tradičního vědeckého sdělení často chybí, a právě ta může výrazně pomoci tomu, aby si k tématu divák vytvořil vztah.

Letošní téma „Společná řeč“ se dotýká našich schopností naslouchat a překračovat hranice. Můžete uvést konkrétní moment z festivalu, kdy jste cítila, že tento „společný jazyk“ vznikl mezi vědci, umělci a publikem?

Jednou ze základních přidaných hodnot filmových festivalů je vytváření prostoru pro setkávání. A jak dobře naznačujete, v případě AFO, tedy festivalu zaměřeného na vědecký dokument, se často jedná o hledání společné řeči mezi velmi různorodými skupinami, jak z vědeckého odvětví, tak z toho uměleckého. A v šedesátileté historii takových setkání byly stovky.

Z té novodobější vnímám jako velmi důležitý moment třeba setkání australské producentky a režisérky Sonyi Pemberton s expertem na online komunikaci vědy Derekem Mullerem. Díky jejich propojení, které má kořeny právě na AFO, pak vznikly skvělé společné projekty jako Uran: Dráždit kobru bosou nohou nebo Vitamánie: Lesk a bída vitamínů.

Moc dobře si vzpomínám také na moment z roku 2022, kdy za mnou přišel britský producent Archie Baron, který u nás tehdy promítal svůj film Jak se dělá vakcína, a děkoval mi, že bez AFO by film pravděpodobně nikdy nevznikl. V roce 2019 se u nás potkal s režisérkou Janet Tobias, se kterou se jim následně podařilo produkčně velmi náročný film, natáčený uprostřed globální pandemie, dotáhnout do zdárného konce a nabídnout divákům zcela ojedinělý pohled na velmi aktuální téma vývoje vakcín. Pro AFO je skutečnost, že tu není jen pro diváky, ale že zároveň dokáže propojovat vědce a filmaře, pečovat o žánr vědeckého dokumentu, motivovat tvůrce, aby se tomuto specifickému odvětví věnovali, a pomáhat na svět novým projektům, opravdu velmi důležitá.

K myšlence „společné řeči“ se ale váže ještě jeden výrazný trend posledních let, a to je zapojování známých osobností do vědeckých filmů. Celebrity totiž dokážou fungovat jako most mezi odborným obsahem a širokou veřejností, mají vliv na to, jak lidé, a často i politici, vnímají složitá témata a mohou napomáhat jejich pochopení a celkové atraktivitě daných děl. Jako příklad zrovna na řádky Full Moonu se hodí uvést třeba film Houby: Síť života, kterým diváky provádí hlas islandské zpěvačky Björk. Podobně funguje i dokument Deep Rising, kde Jason Momoa upozorňuje na rizika těžby na mořském dně. Právě v těchto momentech mám pocit, že se daří nacházet společný jazyk, kdy se odborné poznání propojí s atraktivní formou a dokáže oslovit mnohem širší publikum.

Festival si během dekád vybudoval mezinárodní renomé a hostil špičkové vědce. Na které momenty nejraději vzpomínáte a proč?

Moc ráda vzpomínám na svůj úplně první ročník AFO, kdy jsem se zapojila do organizačního týmu. Bylo to v roce 2007 a na festival si přijel převzít cenu za přínos komunikaci vědy právě tvůrce Byl jednou jeden… Albert Barillé. Festival byl tehdy v celkem významné fázi přerodu a myslím, že zrovna jeho přítomnost byla předzvěstí, že se vše vyvíjí správným směrem. Ty první roky byly obecně plné obrovské dávky entuziasmu a rychlého progresu.

V minulém roce slavil festival 60. výročí a podařilo se nám u té příležitosti vydat knihu. Zpětně jsem za tohle rozhodnutí opravdu moc ráda, protože nám to umožnilo poznat historii do hloubky a uvědomit si, že těch stěžejních momentů a skvělých hostů byla celá řada. Ano, byl tady biolog Richard Dawkins nebo fyzik a kosmolog Lawrence M. Krauss, ale mnohem důležitější hodnotu nakonec představuje přesně ten prostor pro setkávání, to že se díky festivalu rodí nové spolupráce, vznikají nové projekty a lidé odjíždějí z Olomouce inspirovaní a obohacení.

Jaké nové trendy ve vědecké komunikaci nebo populárně-naučném filmu vás fascinují a kde vidíte budoucnost festivalu?

V rámci programu se už několik let věnujeme zkoumání nových forem komunikace vědy od 3D filmů přes fulldome projekce pro planetária až po VR zóny. Technologický vývoj otevřel žánru vědeckého dokumentu řadu nových možností, a právě imerzivní a interaktivní formy vyprávění dnes divákům nabízejí úplně jiný typ zážitku i porozumění.

Při výběru projektů je navíc čím dál zřetelnější, že se tato oblast rychle rozvíjí a že stále více tvůrců začíná zkoumat hranice dokumentárního vyprávění v nových prostředích. I proto jsme loni založili soutěž imerzivních médií a snažíme se těmto formátům věnovat větší prostor. Do budoucna chceme tenhle směr dál rozvíjet a zároveň sledovat, jakým způsobem promění tvorbu vědeckých filmů například umělá inteligence.

Vedle toho je pro nás důležité posilování celoroční činnosti festivalu. To se už teď děje třeba prostřednictvím platformy Watch & Know, kde zpřístupňujeme vědecké filmy online. Zároveň rozvíjíme náš industry program pro filmové profesionály a profesionálky, kterého už jsem se letmo dotkla. Jsou to všechny aktivity, které se zaměřují na podporu vzniku nových projektů, propojování vědců s filmaři a celkovou péči o žánr vědeckého dokumentu.

Top tři z hudebního a doprovodného programu letoška?

Mám obrovskou radost, že se našemu dramaturgickému týmu letos podařilo domluvit audiovizuální show hudebníka a producenta Maxe Coopera. Snili jsme o tom dlouho. Max je přesně ten typ multidisciplinárního umělce, který se pohybuje na pomezí hudby, vizuálního umění a vědeckého výzkumu, a perfektně tak zapadá pod label Music Is Science, kterým už několik let rámujeme hudební program festivalu. Performance navíc proběhne v sakrálním prostoru Husova sboru, takže to bude jeden z vrcholů letošního ročníku. A posledních pár desítek lístků je ještě k mání!

Druhá topka je koncert Gufrau a Victora Kala. Nejsem asi jediná, kdo je považuje za jeden z nejvýraznějších objevů uplynulého roku na české scéně. A i když se svým rokem narození na konci osmdesátek asi nepatřím mezi jejich typickou cílovku, můj Apple Music účet tvrdí, že jsem poslechem jejich alb za poslední tři měsíce strávila 901 minut, což mi přijde docela výmluvné. Asi jsem navždycky blázen.

Jako třetí bych zmínila novinku v doprovodném programu, takzvané „jarní“ kino, tedy letní kino ve ztížených teplotních podmínkách, ale o to lepší atmosférou. Promítat budeme přímo na olomouckém Horním náměstí, plátno bude stát hned vedle orloje a vybrali jsme tituly, které dokážou zahřát i náhodné kolemjdoucí. Mám radost, že můžeme dostat film zase o něco víc do veřejného prostoru.