The Evens – zásadovost není sprosté slovo

Jsem jedním z těch, kteří přísahají na Fugazi – a o jejich významu nediskutuju. 13 Songs a Argument jsou nezapomenutelné soundtracky mého dospívání, i když jsem nikdy nebyl straight edge. Od zrušeného turné Joe Lallyho na jaře jsem měl v srdci kus prázdného místa, které zaplnila až nová nahrávka skupiny The Evens.

Ian MacKaye (ex-Minor Threat, Fugazi) a jeho družka Amy Farina (ex-The Warmers) si s novou deskou The Odds dávali na čas. Dlouhých šest let, když nepočítám loňský sedmipalec 2 Songs, se čekalo na nový materiál magického dua. Mezitím odehráli spoustu koncertů po celém světě a mimo jiné se jim narodil syn, který je i na fotce přebalu aktuální placky. Zestárli, vždyť „america's angriest teenager“ Ian letos oslavil padesátku (!) Hudebně však navazují přesně tam, kde před šesti lety skončili s albem Get Evens. Už jen proto je The Odds možná jejich nejlepší nahrávkou.

Evens vždycky uměli odzbrojit geniálně jednoduchými, na kost ohlodanými skladbami. Stejně působiví jsou i na letošní novince. MacKayeova barytonová kytara, Amyny pečlivě tepající bicí a jejich sladěné vokály (hlavně když slyším MacKayeův „přes-nosák“, jsem doma) – jednou vypjaté a podruhé našeptávající, dokážou vytvořit víc intenzity a napětí než kdejaká desetičlenná posthardcorová partička s třema kytarama, zdvojenýma bicíma, smyčcema, loutnou a harfou. I přes jednoduchost a skromnost výrazu z muziky sálá fascinující energie a jasné poselství. Stejná energie, kterou miluju právě na Fugazi. MacKay jako angažovaný kazatel a Farina jako lyričtější parťák, který drží protestsongy na uzdě. Jing a jang, v posteli to musí být poezie.

Nevím, čím to, ale Evens zní vyrovnaněji než kdykoliv předtím – vyrovnaněji, ale ne smířeněji. King of Kings je strhující otvírák, jehož ústřední melodie celou třináctiskladbovou kolekci taky uzavírá, ale je nad punk jasnější, že boj ještě neskončil. Šest let je dlouhá doba na to, aby se v podivínském MacKayeovi nahromadilo dost nespokojených hlasů, i když nenabízí pouze nespokojenost. Jeho odkazy na otravné fráze jsou ještě zábavnější a umí okolo nich vystavět skvělý příběh; jako ve skladbě Competing with the Till, kde si šéf baru rozladěný z výstupu kapely konečně uvědomuje, že návštěvníci koncertů platí jeho nájmy, a ironicky tak poukazuje na heslo pořadatelů „Naše publikum je vaše klientela“. Hudebně Evens pokračují ve folkovém tažení ruku v ruce s odhalenými skladbami a úderností. Protentokrát snad ještě více zpřehlednili zvuk a deska působí semknutějším dojmem. Vývoj je patrný, a „zásadovost“ není sprosté slovo. Dobré zprávy z Dischordu. Boj trvá.