Fantazijní krajiny denního snění (Ambar Lucid)

Již pseudonym hudebnice s mexickými kořeny, vlastním jménem Ambar Cruz, napovídá, o co tady půjde. O bdělé snění a jeho přenos na posluchače.

Hudebně je nahrávka čistokrevný, i když trochu zadumaný a posmutnělý pop. Do anglicko-španělských textů, jež jsou hudbě rovnocenným partnerem, se ale prokopírovává tíha etnik, žijících v racionálním světě bílého muže. Něžná poetika emocionálních nejistot tu tak dře o rozbrázděné dno žité skutečnosti. V osmi letech byl otec Ambar deportován z Ameriky zpět do Mexika a potkali se až po dlouhých deseti letech. Čelit byrokratickým strukturám státního molochu a bezradně přihlížet zlovůli moci musí v člověku zanechat silnou stopu. Ambar se s tím ale vypořádává po svém. Písně nejsou nijak agresivní ani bezradné. Do líbivých melodií je zabalena především touha po autonomii a svobodě.

I belong to the universe, I don‘t belong to anyone alse, no.

Její kořeny sice dlí ve španělských rytmech, ale americká zkušenost odbourala z písní živelně-animální radost a přeexponovanou sexualitu. Používá veškeré zbraně samby, cumbia nebo bolera. To vše ale v melancholickém hávu neskutečného a vzdáleného snu a nenaplněných tužeb.

I used too much of my magic. This will only end so tragically.

Vše se odehrává v pomalých tempech, které navozují unavenou a iracionálně se táhnoucí snovou atmosféru. Nakonec ale Ambar přimíchává do své hudby to nejpodstatnější, a to naději. Ú(s)pornými ale přesnými tahy maluje fantazijní krajiny denního snění ve svém pohádkovém světě. Možná se ani nechce probudit, nebo se jen probudit do snu o lepším světě. A podíváme-li se na současnou trumpovskou Ameriku, není se jí vůbec co divit.