Fluidní moc nemoci a nemoc moci v pražském DOXu

V pražském DOXu se v druhé polovině tohoto roku konala výstava s bivalentním názvem (Ne)Moc, ke které byl vydán katalog pod stejnojmenným názvem. V něm jsou představena díla autorů spadajících do kategorie art brut v kombinaci s pracemi tvůrců s akademickým vzděláním. Celkově se jedná o prezentaci děl čtyřicítky výtvarníků a společného konceptu čtveřice kurátorů. Kromě osmi základních částí, které se věnují moci a nemoci z různých úhlů pohledu, je katalog také opatřen dvěma doprovodnými texty autorů, kteří se profesionálně zabývají literární činností. Nechybí přiléhavé citáty známých osobností.

O čem ale výstava a návazně i katalog vlastně pojednávají? Autoři děl společně s kurátory zkoumají fenomény, které se váží k pojmu moci. Zkoumají nemocnou moc. To, jak se moc snaží opevňovat vnějšími zbraněmi a jak se vnější bezmoc může obrátit v moc vnitřní, mnohdy na tvůrčím poli, a to až do té míry, že si vykonavatel tvůrčího aktu vytváří paralelní reality, kterým vládne jako samozvaný demiurg. To, jak se zobrazované a libě vyhlížející atributy mění ve svůj vlastní opak, jak se z nich stávají zlověstné předměty. Zlé hračky. Oba póly dichotomie moc–nemoc tu mají jakousi fluidní povahu, přelévají se jedna v druhou, zkoumají vzájemně hranice toho, kdy se jedna obrátí v druhou, kdy moc začne vykazovat známky nemohoucnosti až nemoci, a naopak kdy se z prostoru naplněného vnější bezmocí, omezením a – mnohdy zdánlivou – stagnací začíná rodit tvůrčí akt, akt projevu moci vnitřní. Který se ovšem opět může zvrátit sám do sebe, v sebeopevňování na vnitřní úrovni až do té míry, že na sebe bere podobu psychické poruchy či nemoci. To vše také v kontextu současné geopolitické situace i celkových společenských změn.

Katalog stojí za pročtení i prohlédnutí. Je v něm spousta zajímavého materiálu k přemýšlení na téma moc a nemoc a jak spolu tyhle dva protipóly vlastně souvisejí. Člověka to přivádí k úvahám typu: „Není snad touha po moci velkým předpokladem k tomu ji vykonávat“? A na druhou stranu při zneužití moci ve vlastní prospěch: „Nemá snad na vrchol vytrčené sobectví a oddělení se od spoluprožívání a soucitu něco společného s psychickými potížemi jako s odvrácenou stranou mince jedné a té samé věci?“

Co tohle jen připomíná? Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá? Jak si kdo ustele, tak si lehne? Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění? Vyberte si.