Flusanec do moře (Oceano)

Země je zpustošena společností. Mrtvé stromy stojí po krajích opuštěných silnic. Na všem je popel z vyhaslých pecí továren. Není slyšet zpěv ptáků, vítr ve větvích, na obzoru jen černé mraky, které nepřinesou světlé zítřky. Úzkost, strach a bolest. Řeky jsou směs popílku a bahna, na vlnách plavou mrtvé ryby. Není se ke komu modlit, není se na koho obrátit, poslední kousky lidskosti jsou zašlapány. Panika. Chaos. Válka.

Očekávání bylo na místě, ochutnávky naznačovaly mnohé, ostatně Oceano nejsou žádní nováčci, už debutovým albem Depths si vytvořili solidní fanouškovskou základnu. Možná za to mohou i změny v sestavě, ale na třetí nahrávce Ascendents nás čeká jenom zklamání. Všechny skladby mají stejný rytmus, stejné tempo, jsou si tak podobné, že se slévají v jednu. Bicí nezrychlí, nezpomalí, neuhnou ani o píď.

Příliš mnoho breakdownů na originalitě taky nepřidá, navíc jsou si tak podobné, že je od sebe neodlišíte, objeví se přesně v ten moment, kdy je čekáte. Materiál je beztvarý, šedý a ničím nepřekvapí, s dalšími poslechy nudí. Zpěv, to je guturální murmur, pokud před sebou nebudete mít texty, nepochytíte ani slovo. Až na poslední větu posledního songu: „DEATH IS NOT THE END!“

Jednu zvláštnost však deska má: ono slití v jeden song je vlastně přednost, tedy pokud máte rádi před spaním něco na noční můry. Deathcore má už svoje nejlepší dny za sebou a vystřílel už hodně munice, nápady došly, zavíráme krám. Škoda.

Otevírání očí bolí, snad to byl jen sen. Smrad a špína svědčí o opaku. Děje se to znovu, tady a teď. Vše se točí v nekonečné smyčce…