Foals se chtějí zalíbit

Foals na svém čtvrtém albu zůstali věrní fanouškům a pokračují v zavedeném stylu. Jsou zábavní, hutní, trochu funky, trochu taneční a jen o něco víc drsnější než na Holy Fire. Dokonce se zdá, jako by složili nový materiál tak, aby fungoval hlavně live. Takže více epických refrénů a rychlejších skladeb.

Povedl se singl What Went Down - našlapaný track, co se s ničím nepáře, druhý Inhaler. Mountain at My Gates funguje taky dobře, jen se nezbavíte dojmu, že rychle vyvane. A tím se dostáváme k největšímu problému celé desky, jepičí život je cítit z velké časti skladeb. Jsou dobré, baví, na koncertě budou super, ale ... ALE. Je znát, že se s nimi Foals buď párali a vyhladili je až moc, anebo se flákali, a písním chybí zajímavější, neotřelejší a neoposlouchané nápady. Producent James Ford, který předtím chodil na kafe s Mumford & Sons a Jessie Ware, alternativnějšímu přístupu asi taky moc nepomáhá. Nejvíc fungují ty nejpomalejší kousky jako London Thunder nebo A Knife in the Ocean - vybroušené, nápadité, přitom dokonale jednoduché. Tady je to napětí, které Foals jinde utíká. Taky je třeba zmínit Albatross, pro kapelu netypickou věc, kouzelný fantasy feeling zní překvapivě dobře. Highlight alba.

What Went Down je na první poslech skvělé album nabité potenciálními singly a není divu, že už po týdnu od vydání má tři oficiální. Jen po pár posleších mu dochází dech a nudí, věci na efekt nikdy dlouho nevydrží. Foals vždycky fungovali na sexy kombinaci Yannisova vysokého zpěvu a tanečnějších strun na drsnějším podkladu. A stále se vymykají záplavě britských indie kapel, okupují vrchol scény společně s Kasabian, Alt-J, Maccabees a dalšími. Jen pozor, pánové, stojíte proklatě blízko propasti s šedou lepkavou hmotou, kde se topí ti bez originality.