Folkové melodrama kapely Emozpěv

Akustické duo Emozpěv skládá písně plné ponuré melancholie, zklamání, ale i touhy tříbit své myšlenky a nepoddat se marnosti. Devět písní, které ji tvoří, si jsou podobné jako vejce vejci.

Písně kytaristy Ondřeje Vratislava Vyšehradského a basáka Martina Drahoňovského fungují v hudební rovině jen částečně. Zpěv Vyšehradského připomíná Jaromíra Švejdíka i Milana Cajse, což je spíše pochvala. Má příjemnou, charismatickou barvu hlasu, potíž je v tom, že zpívá – kromě jediné výjimky – vše naprosto stejně.

Hebké bolesti jsou druhou studiovou nahrávkou, která vznikala tentokrát pod producentským dohledem Borise Carloffa. Ovlivnil zvuk, který měl album povznést nad klidnou hladinu ospalého folku, přesto zní většina písní melodicky i rytmem podobně. To sice vyvolává nenucený dojem, současně po chvíli jeden neví, ve které písni se právě nachází. Songy začínají splývat, aranže jsou ospale neprudérní a o nějaké energii nemůže být řeč.

Po textové stránce (výhradním autorem Vyšehradský) to slušně rozbalí, ale ve výsledku se zamotají do frází a rozmělní se v banalitách. Většina písní se vynořuje z ticha a snaží se podat nástin podobných příběhů a situací. Řada z nich však má vratkou kostru. Osobní prožitky vztahů kolabují na přehnané melancholii i občasné sebestřednosti Vyšehradského, který v textové rovině nedává druhé polovičce šanci, natož prostor k vyjádření.

Hebké bolesti nepotvrdily to, co si předsevzaly. Oxymóron se zadrhnul, jak textově, tak hudebně. Mělo jich být hmatatelně víc. Bolestí i hebkého.