Foo Fighters a rozpačitý koncept alias skvělá deska

Necelý měsíc před vydáním nového alba Sonic Highways začala televizní stanice vysílat stejnojmenný dokumentární seriál, režírovaný Davem Grohlem. Talentovaný hudebník potvrzuje, že je i talentovaným filmařem, a jeho image nejsprávnějšího chlápka rock’n’rollu může už leckoho iritovat. Jenže ono na tom asi něco bude, jeho úsměv je nakažlivý, nadšení průzračné, a tak není divu, že mu spolupráci odmítne jen málokdo. Bývalý bubeník Nirvany by mohl pohodlně žít z minulosti, ale jeho energie se zdá být nevyčerpatelná. A pak je tu tvůrčí přetlak a nekonečná láska k hudbě. A právě ta jej přivedla k nejambicióznějšímu projektu Foo Fighters. Osm dílů televizního seriálu, osm nových skladeb, které byly natočeny každá v jiném městě. Grohl zkoumá hudební dědictví nejslavnějších amerických nahrávacích studií, vliv regionu na lokální hudebníky a opačně vliv hudby na region. Seriál jsem ještě neviděl, česká HBO jej teprve uvede, ale album je už pár týdnů venku.

Výsledek je poněkud rozpačitý. Ačkoliv se nahrávalo na různých místech, s mnoha hosty, každá skladba by měla vyzařovat specifickou atmosféru, jedná se paradoxně o nejkompaktnější kolekci, jakou kdy Foos natočili. Kapela, která byla vždycky silná ve skládání singlů, natočila album bez hitu. Jiná je i vizuální složka – namísto komických videoklipů, které je dosud doprovázely a které mě pořád baví, doprovází nový singl záběry na hrající hudebníky. Zdá se, že na Sonic Highways skupina mění směr, je vážnější, sevřenější, potvrzuje statut „velké rockové kapely“. První poslech mě trochu vyděsil, protože se nebylo čeho chytit, nevýrazné skladby, neviditelní hosté, jen spousta testosteronu. Ale s každým dalším poslechem se to mění k lepšímu. Tohle album chce víc času. Jen jsem pořád nepochopil koncept, protože ať se snažím sebevíc, tak to tam prostě neslyším, vůbec mi to nedává jiný smysl než další řadovka Foo Fighters s typickým zvukem, podruhé v řadě pod taktovkou producenta Butche Viga.

Otvírák Something for Nothing klame tělem, skladba graduje až k závěrečnému vypjatému finále, logický první singl, nahraný v Chicagu. The Feast And the Famine je bezpochyby nejzábavnější skladba, reflektující punkovou scénu Washingtonu. Já tam ale spíš slyším vliv Queens of the Stone Age, sekaný kytarový riff jak od Joshe Hommeho, ostatně Grohl má jejich hudbu hluboko pod kůží. A že má být následující nenápaditá Congregation o Nashville? No já nevím, spíš slyším Seattle, konkrétně Pearl Jam, na rozdíl od skladby Subterranean, která byla v Seattlu natočená. Dvojskladba What Did I Do/God As My Witness byla nahraná v Austinu v Texasu, ale proč má tedy stejný groove jako Sweet Home Alabama od floridských Lynard Skynard? Některé hosty skutečně nelze téměř identifikovat, pokud si o jejich přítomnosti nepřečtete v bookletu, nebudete vědět, že na albu spolupracovali. Dechová sekce v In the Clear, zpěvák Dead Cab for Cutie, nebo dokonce Tony Visconti.

Sonic Highways rozhodně neodráží ambice, se kterými byla napsána, což neznamená, že by Foo Fighters natočili špatnou desku. Naopak, myslím, že tuhle si budu od nich pouštět nejčastěji a upřímně kašlu na to, kde kterou skladbu nahráli a kdo jim v ní fidlá na kytaru.