Franz Ferdinand aka máme rádi dacany

Je na čase smířit se s faktem, že arcivévodova glasgowská reinkarnace už druhý takový zářez, jakým byl debut, nenatočí. Dny, v nichž byli Franz Ferdinand čerstvou senzací a úložištěm nadějí, minuly a jim nezbývá, než se snažit udržet nad hladinou. Málokterý z kytarových zázraků nultých let dokázal překročit svůj stín, některým se aspoň daří prodlužovat si trvanlivost, a to můžeme s čistým svědomím říct i o Franz Ferdinand a jejich čtvrté desce. Ta sice nikomu zrak nevytře a žádný velký nábor do fanouškovských řad nevyvolá, ale kapela na ní nepůsobí vyčpěle, hlavu má nahoře a nějaké ty nápady jí v rukávu taky ještě zbyly.

Minulé album přineslo jisté – i když nijak radikální – okukování nových možností, ale z těch náznaků na Right Thoughts, Right Words, Right Action mnoho nezbylo. Franz Ferdinand spíš poslušně srovnali krok a navázali na přímočařejší první dvě desky. V případě úvodní trojice songů se jim to rozhodně vyplácí, jde o chytré a svěží hitovky přesně v tom duchu, jakým si získali jméno. Naléhavý taneční puls, cvrlikající kytarové vyhrávky, efektní klávesy, ironický i bonvivánský Kapranosův zpěv. Tyhle písně úspěšně uvíznou v paměti. Ve střední části ale invence začíná ubývat a jejím řídnoucím porostem prosvítá lysina bezradnosti a vyplňování šablon. Zajímavější jsou až Treason! Animals. a Brief Encounters, důstojné, i když nijak oslnivé zakončení představuje Goodbye Lovers & Friends.

Franz Ferdinand jsou pořád šikovní chlapíci, co umí propojit intelekt s roztančenými údy a napsat dobrou píseň, většinu aktuálních indie objevů strčí hravě do kapsy. Ne všechno, na co sáhnou, se ale třpytí zlatem a také kolej, v níž jedou, je tak nějak pořád hlubší. Nechci být špatným prorokem, ale mám dojem, že Right Thoughts, Right Words, Right Action je jejich posledním albem, na které se čekalo opravdu s napětím. Rád bych se mýlil, mám tyhle elegantní dacany celkem rád.