Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu. Nanette klame už názvem: o ženě stejného jména, kolem které se mělo celé pásmo původně točit, nepadne skoro nic. Hannah Gadsby se identifikuje jako "unavená" a s komediální kariérou chce seknout. Přes deset let si střílela sama ze sebe, ze svého původu (lesba z ultrakonzervativní tasmánské komunity) i ze svých úzkostí pramenících nejenom z výše uvedeného. Jak jinak čelit předsudkům, než se jim vysmát! Jak jinak se vyrovnat s outsiderstvím, nenávistí okolí, s pěstmi od kluka, který si myslel, že jste taky kluk a balíte mu holku, haha!?

Nanette je jedno velké "jak jinak". Proč ztrácet čas hledáním mantinelů, kde končí stand up a začíná co vlastně, prezentace? Obsah je tu tisíckrát podstatnější než forma, stejně jako člověk, který ho podává, je důležitější definic vázaných na počet a typ chromozomů nebo na sexuální orientaci. Právě tohle poselství se Hannah Gadsby snaží publiku předat nikoli z potřeby budovat lepší svět, ale ze zoufalství, do kterého ji uvádí ten stávající. Svou životní zkušeností i erudicí absolventky dějin umění rozdupává společenské i historické mýty. "Pablo Picasso never got called an asshole," zpíval Jonathan Richman a později taky John Cale nebo David Bowie - inu, Pablo Picasso nepotkal Hannah Gadsby. Když Gadsby zcela volně a tím pádem bez varování přechází od důvtipných pozorování k regulérnímu vzteku, tne hluboko: do srdcí rozevřených humorem a sympatiemi ke člověku, co to nakonec všechno zvládl, když vyprodá operu v Sydney... nebo snad ne?

Úspěch dokáže konejšit lecjaké stavy, uznání jistě taky. Jenomže my se tentokrát nebavíme o ceně pro krále či královnu bavičů, o uznání, které jde vyjádřit procenty nebo hvězdičkami, případně konstatováním, jakkoli pravdivým, že Hannah Gadsby je bavičem prvotřídním. Uznání, po kterém volá, se týká samotné její existence. Chce být uznána člověkem, jakým je, tak proč nás kvůli takové samozřejmosti musí nejdřív rozesmát? Udělat si legraci ze svého celoživotního trápení, které není zdaleka vázané pouze na téma homosexuality? O Nanette se mluví jako o dekonstrukci stand upu, ale v první řadě jde o demontáž patriarchátu. Co na tom, že ten v roce 2018 funguje jinak než před sto lety a v různých částech planety škrtí daná společenství různými způsoby. Očima Hannah Gadsby jde především o kult bezcitnosti, ke kterému se nechtěně hlásí i leckteré rovnostářky a rovnostáři. "Tak si to tak neber," najednou není vyjádřením nadhledu, ale mantrou nulové empatie.

Brát si to, vrtět se v sedačce, cítit se nesví. Vybavím si slova svého známého, kterému ženský stand up nepřijde vtipný, a přemýšlím, jestli by byla Nanette vodou na jeho nechtěně, ale učebnicově sexistický mlýn. V průběhu vystoupení se Hannah Gadsby opakovaně vrací ke komediálnímu konceptu budování tenze a jejímu uvolnění vtipnou pointou - což je přesně věc, kterou ve vrcholných momentech vynechá a naopak přitáhne skřipec okamžiku. Jsou místa, kdy Nanette bolí a není to bolest smíchy potrhané bránice. Tak jako ženě na pódiu, i vám smích případné rány jenom víc rozšklebí.