Články / Recenze

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Lukáš Grygar | Články / Recenze | 13.05.2020

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu. Nanette klame už názvem: o ženě stejného jména, kolem které se mělo celé pásmo původně točit, nepadne skoro nic. Hannah Gadsby se identifikuje jako "unavená" a s komediální kariérou chce seknout. Přes deset let si střílela sama ze sebe, ze svého původu (lesba z ultrakonzervativní tasmánské komunity) i ze svých úzkostí pramenících nejenom z výše uvedeného. Jak jinak čelit předsudkům, než se jim vysmát! Jak jinak se vyrovnat s outsiderstvím, nenávistí okolí, s pěstmi od kluka, který si myslel, že jste taky kluk a balíte mu holku, haha!?

Nanette je jedno velké "jak jinak". Proč ztrácet čas hledáním mantinelů, kde končí stand up a začíná co vlastně, prezentace? Obsah je tu tisíckrát podstatnější než forma, stejně jako člověk, který ho podává, je důležitější definic vázaných na počet a typ chromozomů nebo na sexuální orientaci. Právě tohle poselství se Hannah Gadsby snaží publiku předat nikoli z potřeby budovat lepší svět, ale ze zoufalství, do kterého ji uvádí ten stávající. Svou životní zkušeností i erudicí absolventky dějin umění rozdupává společenské i historické mýty. "Pablo Picasso never got called an asshole," zpíval Jonathan Richman a později taky John Cale nebo David Bowie - inu, Pablo Picasso nepotkal Hannah Gadsby. Když Gadsby zcela volně a tím pádem bez varování přechází od důvtipných pozorování k regulérnímu vzteku, tne hluboko: do srdcí rozevřených humorem a sympatiemi ke člověku, co to nakonec všechno zvládl, když vyprodá operu v Sydney... nebo snad ne?

Úspěch dokáže konejšit lecjaké stavy, uznání jistě taky. Jenomže my se tentokrát nebavíme o ceně pro krále či královnu bavičů, o uznání, které jde vyjádřit procenty nebo hvězdičkami, případně konstatováním, jakkoli pravdivým, že Hannah Gadsby je bavičem prvotřídním. Uznání, po kterém volá, se týká samotné její existence. Chce být uznána člověkem, jakým je, tak proč nás kvůli takové samozřejmosti musí nejdřív rozesmát? Udělat si legraci ze svého celoživotního trápení, které není zdaleka vázané pouze na téma homosexuality? O Nanette se mluví jako o dekonstrukci stand upu, ale v první řadě jde o demontáž patriarchátu. Co na tom, že ten v roce 2018 funguje jinak než před sto lety a v různých částech planety škrtí daná společenství různými způsoby. Očima Hannah Gadsby jde především o kult bezcitnosti, ke kterému se nechtěně hlásí i leckteré rovnostářky a rovnostáři. "Tak si to tak neber," najednou není vyjádřením nadhledu, ale mantrou nulové empatie.

Brát si to, vrtět se v sedačce, cítit se nesví. Vybavím si slova svého známého, kterému ženský stand up nepřijde vtipný, a přemýšlím, jestli by byla Nanette vodou na jeho nechtěně, ale učebnicově sexistický mlýn. V průběhu vystoupení se Hannah Gadsby opakovaně vrací ke komediálnímu konceptu budování tenze a jejímu uvolnění vtipnou pointou - což je přesně věc, kterou ve vrcholných momentech vynechá a naopak přitáhne skřipec okamžiku. Jsou místa, kdy Nanette bolí a není to bolest smíchy potrhané bránice. Tak jako ženě na pódiu, i vám smích případné rány jenom víc rozšklebí.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #90 v září 2018.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Becca Stevens nabádá k tanci

Karolina Veselá 23.05.2020

Wonderbloom je soubor čtrnácti různorodých skladeb obsahující, jak už je u Stevens zvykem, neméně dobré texty se silnými příběhy.

Smutné zprávy postrádají sílu (Childish Gambino)

Štěpán Sukdol 18.05.2020

Nahrávka se snaží předávat děsivou a smutnou zprávu o současné společnosti, hudební složka jí však podráží nohy.

Obžerná radost (Kvelertak)

Jiří Vladimír Matýsek 13.05.2020

Melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která nemá slabých míst.

Karneval bizarností a absolutní nevázanosti (Igorrr)

Tomáš Kouřil 10.05.2020

Na minulých dvou albech jsme už sice slyšeli grindové řezanice, novinka je však v rámci tvrdé kytarové hudby čitelnější.

Ucelený monument (Recondite)

Jiří Akka Emaq 09.05.2020

Na předchozích deskách se Recondite zabýval pomalejšími tempy, ambientnějšími náladami a rozkrytými znepokojivými strukturami. Novinka Dwell je ale uceleným monumentem.

Nedbalá elegance se sarkastickým úsměvem (Container)

weru000 06.05.2020

Neortodoxní a neustále obratná rytmická smršť v každé skladbě upozorňuje na jeho vlastní verzi důmyslného hardcore či minimal techna.

Prolínání hudebních jazyků (Zuzana Mojžišová)

Akana 05.05.2020

Klíčové jsou svoboda a otevřenost, s nimiž se tu z různých žánrových přísad rodí smysluplný, barevný celek.

Drásavá atmosféra a nefiltrované emoce (Moodie Black)

Dominik Polívka 04.05.2020

Prvky mechanického electro-industriálu, obscénního dark elektra, nebo goticky laděných postrockových ploch procházejí celým albem.

„I want Sail 2.“ Já ne (Awolnation)

Jarmo Diehl 02.05.2020

Bruno ví, co chce dělat, a do jisté míry to i umí: filtrovat všechno od diskotéky až po kytarový dance rock tak, aby z toho byla šlapající, neprvoplánová popina.

Třpytky a rozkousaný rty (Pokoj25)

Tomáš Červenka 29.04.2020

Kocovina, rozkousané rty a zbytek třpytek na obličeji; krásnej den. A bude hůř je další sbírkou povídek z pražského světa barevných vran.