Full Moon 15: Editorské tipy

Full Moon slaví patnáct let, tudíž nejsou od věci letmá resumé. Tištěnou podobu magazínu představuje 169 čísel (když to prozatím poslední vyjde 13. května) a v nich více než 2 500 textů, které se na webu, fungujícím od roku 2012, objevovaly jen sporadicky a většinou pouze ve výročních výběrech. K deseti letům Full Moonu jsme nabídli selekce pěti tehdejších editorů, na stejnou hru přistupujeme i letos, i když výběr bude střídmější – každý z editorů poslední pětiletky dává do placu jediný text.

Aneta Martínková, kterou můžete znát coby hudebnici Margo nebo součást labelu Bad Names, stejně jako z vln Radia Wave nebo podcastu Sirény, vybírá text naší nejvíc terénní redaktorky Kristiny Kratochvilové: „Její práci sleduju moc ráda. Nepíše moc klasický recenze, neřeší tolik otázku vkusu, spíš shromažďuje velký množství kontextu, a hlavně i pro hudební témata často volí reportážní přístup. Když píše o situaci klubů v Brně, obejde jich pět, promluví se zaměstnanci. Zdá se mi to hodně osvěžující a těším se, k jak komplexním článkům se ještě dostane! Z podobnýho ranku vybírám její kontextový článek o vlivu Tiktoku na hudební scény z čísla o Olivii Rodrigo, hodně mě to bavilo,“ čímž vystihuje podstatu Kristinina psaní, o jejichž reportážních schopnostech se můžete přesvědčit i v nadcházejícím, květnovém čísle.

„Při listování Full Moony, na jejichž dramaturgické režii se podílím posledních dva a půl roku, se ráda vracím k jednomu z tematických textů únorového čísla roku 2024 o holkách v punku,“ říká členka promotérského kolektivu Heartnoize nebo podcastové série Soundsystem Nora Třísková a navazuje: „Julia Pátá v něm stručně představuje (holčičí) kořeny celého hnutí, aby se mohla zeptat, co punk znamená v dnešní době. Důsledně začíná u sebe a navazuje rozhovory s ženami i trans osobami, které se k punku vztahují z pozic hudby, organizování eventů nebo třeba tetování. Kritická sonda do různých pražských DIY scén ukazuje, v čem může být punk pořád relevantní a jaké podoby má antisystémová svoboda.“

Mezioborový publicista Štěpán Šanda volí méně angažovanou látku, ovšem míří do hloubky, když ukazuje na pojednání o nahrávce Dune: Spice Opera z rukou Stéphanea Picqa: „Text Lukáše Grygara je nerdovinka v nejlepším smyslu. Zaměřuje se na malé téma, ale dokáže ho podat barvitě i natolik poutavě, že se chytá i někdo, kdo o soundtrack herní Duny nezakopl. Zvuky starých počítačů text spojuje s barokní operou a připomíná, jak krásné dokáže být, když najednou uslyšíme drobnost, jednotlivost, co zasáhne. Trochu skrytě navíc upozorňuje na důležitost i problémy s archivací digitálních artefaktů.“

A konečně své doporučení pro nás má i editor, který s námi strávil hezkých pár let, aby povýšil coby šéfredaktor Refresheru a nadále se věnoval své koncertní sérii Pulz a dalším kulturním aktivitám, Vojta Tkáč. „Mezi moje nejoblíbenější čísla Full Moonu za posledních pět let rozhodně patří atlantský speciál. Uvozoval ho titulní článek profesora rapu Jakuba Šímy. Mám rád, když mě publicistický text zavalí jmény a nečekanými souvislostmi, ale zároveň mi ukáže cestu, jak je všechny pospojovat do uceleného příběhu,“ vystihuje mimoděk obecnou podstatu snah Full Moonu a pokračuje: „Autor v textu úspěšně šermuje s mnoha osobnostmi nejen jižanského rapu – nechybí tady Gucci Mane, 21 Savage, Childish Gambino nebo třeba Outkast. O excentricích bez předsudků a trapovém mumlání ke hvězdám tady dostáváme svěží a zábavné čtení, které dokládá, proč je Atlanta městem, které se chce bavit a dokáže při tom zároveň bavit celý svět,“ rekapituluje Vojta a rekapituluje i Full Moon. Naviděnou v Arše+!

Full Moon 15: Patnáct sekund ke slávě (Téma: TikTok)

Od tvrdých pandemických restrikcí uplynuly už skoro dva roky, svět se ale ani po otevření hranic nevrátil do původních kolejí a kultura nadále částečně dýchá v postcovidovém rytmu. Lidé si odvykli plánovat návštěvy kulturních akcí a pokud se nejedná o pár hudebníků držících se na špičce ledovce jako je Taylor Swift, Harry Styles nebo Beyoncé, předprodeje v porovnání s dřívějšími časy klubům propadly až o sedmdesát procent. Řada vycházejících nových desek se tematicky stále odráží ode dna úzkostí a izolace covidových dní a sociální síť, která se díky hermeticky uzavřeným domácnostem dostala na vrcholky žebříčků stahování, si svou pozici jedné z nejoblíbenějších a nejpoužívanějších platforem drží dodnes.

Full Moon 15: O drzosti, za kterou se skrývá křehkost (Téma: Punk jako postoj)

Poslední měsíc jsem sobě a lidem kolem sebe pokládala stejnou, v mnoha ohledech roztomilou otázku, která se vynořila jako přízrak zdánlivě pohřbeného pozůstatku historie a kulturní paměti. Co je to punk? Z davu se většinou ozve hlas, který sarkasticky pronese, že punk je mrtvý. Zkusím to ještě jednou, tentokrát se ptám holek a trans osob, které si s tím pojmem spojuji: Co pro tebe představuje punk? Odezvy pořád nejsou jednoznačné, vyjevuje se jakési eklektické těleso tenkými nitěmi sešité z různých, velmi subjektivních, ale stále soudržných motivů. Ty se zdají na míle daleko od popkulturou zapečené představy pankáče s čírem a džínovou vestou s nášivkou „no future“ hlásající fascinaci a podřízenost britské subkultuře z konce 70. let. Na mysli mi ale najednou vytane můstek v podobě Kathy Acker a její punkové citlivosti, která se u zpovídaných projevuje napříč scénami, žánry a způsoby tvorby. Čím byl punk kdysi a co představuje dnes v tuzemském prostředí?

Full Moon 15: Kwisatz Herad (Playlist: Stéphane Picq – Dune: Spice Opera)

Někdy stačí jediná krásně zahraná nota, objevil si pro sebe kdysi estonský skladatel Arvo Pärt. Jindy jich může být i víc, ale musí je hrát YM3812, dodávám drze. Kód označuje zvukový čip od Yamahy představený v roce 1985 a o dva roky později poprvé přiletovaný k počítačové zvukové kartě s jedinou krásnou notou v logu. Dostala jméno AdLib a ještě zkraje devadesátých let, kdy už její stejnojmenný výrobce s mezerou v názvu mířil ke krachu, mi připadala jako nějaké magické zaklínadlo. Svým způsobem jím byla: přičarovala syntetizovanou hudbu tam, kde se z počítačových kastlí linulo jen pískání. Když jste tehdy na počítači spustili nějakou hru, obvykle se vás zeptala, jakou grafickou a právě zvukovou kartou disponujete. AdLib býval v dobových nabídkách první krok nad základním PC Speakerem, tedy zmíněným pískáním. Svou slávou a komerčním úspěchem se propálil za sotva tři roky, kdy ho převálcoval singapurský Sound Blaster, konkurenční klon s lepšími parametry a marketingem. V roce 1992 přichází bankrot – a paradoxně také hra, která ze zvukových možností AdLibu (a čipu YM3812) vybrousila nadčasový diamant.

Full Moon 15: This crack sandwich good as hell (Téma: Atlanta, hlavní město rapu)

Když se v roce 2017 hip hop dostal na pozici nejposlouchanějšího žánru, hojně se vzpomínalo na cestu, kterou ušel. Málokdo se však pozastavil nad tím, že mezi dvacet hudebnic, hudebníků a kapel kteří ten rok měli hit na špiččce žebříčku Billboard, se dostalo hned pět jmen z Atlanty: 21 Savage, Migos, Lil Uzi Vert, Gucci Mane a Migos. Hlavní město státu Georgia má tak nejen lví podíl na globální dominanci rapu, ale především je podepsané pod evolucí, která natrvalo změnila zvuk žánru a přinesla do něj řadu nových výrazových prostředků. A nejde jen o kodeinové mumlání, zrychlené hi-hats a slova jako traphouse a ice. Atlanta je především město, které nesoudí, což poutavě zachycuje stejnojmenný seriál Donalda Glovera. V něm se hlavní aktéři dostávají do bizarních situací, aniž by nad svým osudem nadzvedli obočí.