Full Moon 15: Kwisatz Herad (Playlist: Stéphane Picq – Dune: Spice Opera)

Někdy stačí jediná krásně zahraná nota, objevil si pro sebe kdysi estonský skladatel Arvo Pärt. Jindy jich může být i víc, ale musí je hrát YM3812, dodávám drze. Kód označuje zvukový čip od Yamahy představený v roce 1985 a o dva roky později poprvé přiletovaný k počítačové zvukové kartě s jedinou krásnou notou v logu. Dostala jméno AdLib a ještě zkraje devadesátých let, kdy už její stejnojmenný výrobce s mezerou v názvu mířil ke krachu, mi připadala jako nějaké magické zaklínadlo. Svým způsobem jím byla: přičarovala syntetizovanou hudbu tam, kde se z počítačových kastlí linulo jen pískání. Když jste tehdy na počítači spustili nějakou hru, obvykle se vás zeptala, jakou grafickou a právě zvukovou kartou disponujete. AdLib býval v dobových nabídkách první krok nad základním PC Speakerem, tedy zmíněným pískáním. Svou slávou a komerčním úspěchem se propálil za sotva tři roky, kdy ho převálcoval singapurský Sound Blaster, konkurenční klon s lepšími parametry a marketingem. V roce 1992 přichází bankrot – a paradoxně také hra, která ze zvukových možností AdLibu (a čipu YM3812) vybrousila nadčasový diamant.

Stéphane Picq dnes s drahými kameny pracuje a ta práce ho i živí. Potkat ho můžete v přístavu Diego Suarez na severu Madagaskaru, v dílně nebo hudebním studiu, kterým si tam už před deseti lety splnil mladický sen. Začátkem devadesátek byste ale za francouzským programátorem a muzikantem museli do Paříže, kam se vydal za vývojem herní adaptace románu Duna. Probíhal v ambiciózním a svérázném studiu Cryo, kde technicistní obor svedl dohromady na svou dobu nezvykle renesanční osobnosti: například všeuměl Philippe Ulrich kamarádil s režisérem Alejandrem Jodorowskym a pro ústřední motiv jedné ze svých předchozích her ukecal Jean-Michela Jarreho. Student biologie, interiérového designu, filmu a malby Didier Bouchon obstarával herní design i výtvarnou stránku.

Picq mezi ně zapadl jakožto programátor, kterého zároveň odmala bavila hudba a zvuk. Když od rodičů dostal kvalitní kazeťák, víc vytěžil jeho mikrofon, se kterým pořizoval to, čemu dnes říkáme field recordings. A učil se i samplovat, což ho přirozeně dovedlo k zapojení počítačů do tvůrčího procesu. K práci na herní Duně tak dospěl vyzbrojen technickými znalostmi i hudebním pnutím. Společně s producentem Rémi Herbulotem, který vývoji šéfoval, přišli se zvukovým rozhraním, které z karty AdLib ždímalo netušené, respektive výrobcem nezdokumentované funkce. Šli totiž po specifikacích samotného čipu od Yamahy, jehož prostřednictvím kartu programovali víc jako skutečný syntezátor. Výsledek dostal název Herad a Picq v něm naprogramoval hudbu, která je s přibývajícími lety čím dál mystičtější anomálií.

LOVE ME TÉMBR

Jakkoli se totiž zvuková estetika starých her vrátila prostřednictvím různých moderních elektronických žánrů od dubstepu po vaporwave, soundtrack k Duně z ní trčí specifickým směrem. Z principu spadá do kategorie chiptune, tedy hudby nahrávané pomocí starých zvukových čipů či jejich moderních imitací, jenže YM3812 mluvící Heradem přestává být pouhým blokem křemíku. Jím produkované syntetické nástroje a jejich témbry najednou zní hudebním jazykem podobně exotickým, jak člověku v novodobé Duně zní fremenské signály nebo sardaukarský muezzin. Už sytý basový výkop, který člověka přivítá s úvodním vstupem do paláce na Arrakeenu, slouží jako demonstrace všeho, co Picqem dirigovaný Herad, potažmo AdLib dokázal. V levém kanálu kovově cinká, v pravém roste nakyslé ostinato, a pak už se jde do plných, syté perkuse víří písek a z něj se vzdouvají pady i flétničky, které by jinde zněly orientalisticky a banálně, ale z AdLibu prýští skutečně jako z jiné sonické galaxie.

Stéphane Picq takhle skládal od útlého věku: pečlivě si vysamploval a naprogramoval nástroj, a teprve potom se nechal výsledným zvukem skladatelsky unášet. Proto jsou tu melodická i umělá dřívka a tomy, proto se arpeggia skoro viditelně třpytí jako koření mezi zrnky písku. Přeháním, když napíšu, že mi soundtrack Duny při poslechu mění vědomí? Samozřejmě! Vyrostl jsem na něm, jeho charakteristický zvuk mi s ušima provedl aurální ekvivalent toho, jak koření barví oči Fremenům. Když ale Picqovy skladby slyším jako dospělý a lépe rozumím jejich genezi, nepřestávají mi připadat nezařaditelné i v kontextu skladatelovy pozdější a daleko fádnější tvorby.

Svébytnost posluchačského zážitku si lze nejlépe ověřit poslechem dalších verzí soundtracku, stočených z jiných zvukových karet. Některá místa si atmosféru drží, jinde nastává podobný jev, jako tekuté písky: co se zdálo pevné, se pod nohama propadá a vtahuje posluchače do ještě nebezpečnější prázdnoty, než je tlama písečného červa – kýče.

KÝČ V OPEŘE

Vůbec nejpatrnější je to na čerstvě vydaném remasteru, kterým se Stéphane Picq vrací ke svému tři dekády starému opusu. Dobový úspěch zaručil vydání soundtracku na CD (u hry tehdy něco nevídaného), kam Picq ve spolupráci s Philippem Ulrichem naskládal přepracované, „plnohodnotné“ mixy původních skladeb. Jak ale zmizela adlibovská omezení, zmizela i výše uvedená programátorsko-hudební magie. Najednou posloucháme relativně nápaditou, ale new age manýrami zatíženou hudbu, která místo vesmírné exotiky voní krámem s vonnými tyčinkami a etno cetkami. Slovní hříčka v podtitulu – spice opera – je sice milá, ale vystihuje, že CD verze sehrává podobnou roli, jako když rockovým kapelám s nějakým výročím přeskočí a vezmou svůj bigbít do opery.

Picq se do ní vydal v harémových kalhotách a lněné košili a nebyl to hezký poslech. Vydání se sice stalo sběratelskou raritou a jeho ceny dnes nejdou pod dva tisíce korun, ale tím jeho kouzlo končí. A nic na tom bohužel nemění ani letos vydaný remaster přímo z Picqova madagaskarského studia. Po vypršení třicetiletých práv, držených vydavatelstvím EMI, si francouzský skladatel ve výslužbě dělá radost, „in a qualité never heard before!“, jak remaster sám inzeruje. Drobné producentské pentličky a především bonusové skladby ale plně podtrhují, že více not je v tomhle případě k ničemu, když zní z daleko přízemnějších zdrojů než mytického YM3812.

Jako by to autor podvědomě tušil, nastavuje stopáž zrekonstruovanými adlibovskými verzemi – jenomže i jejich určitá vypucovanost a nikdy dřív neslyšená qualité narušuje magii vetknutou původním verzím hardwarovými omezeními. Méně je více, pane Pärte? Trochu to připomíná zlostné debaty ve sférách vážné hudby, kde spolu občas naráží moderní a takzvaná historicky poučená provedení: rube se často rychlejším tempem, dobové nástroje se během koncertu rozlaďují, fortepiana nezvládají to, co klavíry dnešní, a především v orchestru hraje a zpívá klidně jen polovina lidí, než si ctěné a způsobně sedící posluchačstvo ve dvacátém století uvyklo.

Právě historicky poučené provedení ale umí leckteré žánry v čele s barokem prokrvit a přiblížit uším, které do té doby v honosných koncertních sálech neslyšely nic svůdného. Sám jsem podobné prozření absolvoval, jaká náhoda, na barokní opeře. Střídmější aranžmá a nedokonalé nástroje, nutící své hráče a hráčky s omezeními pracovat, obcházet je, přizpůsobit se jejich lehce atypickému zvuku? Přesně tohle by potřebovala i opera monsieur Picqa. Přeji mu samozřejmě všechny tantiémy, které z Duny ještě vykřeše, když ostatně z CD verze neměl ani frank. A vlastně bych mu přál i kladnou odpověď na trochu zoufalý e-mail, kterým prý zkoušel oslovit režiséra Denise Villeneuvea, jestli by někam do titulků neschoval alespoň jednu jeho herní skladbu. Mám za to, že jakkoli už aktuální filmová sága stihla odkázat na – daleko slavnější – herní Dunu II, je skladatelova tužba zcela absurdní. Ale má pravdu, když argumentuje výraznou stopou, kterou do písku Herbertova vesmíru kdysi vryl.

Pouštím znovu soubor s výmluvným názvem Wormintr.flac a spolehlivě mě přenáší na stejný Arrakis, kterému ve svých jinošských letech propadli Villeneuve i Picq. Někdy stačí noty, zahrané i zdánlivě ošklivě.