Funus v nedohlednu - VIYU

Konec Rara Avis zabolel. Neznamenal jen ztrátu někoho, kdo zdejší indie scénu opanoval bez pánovitosti a hysterie; šlo taky o předzvěst faktu, že po tvůrčí osobitosti, otištěné drzými kytarami a pochmurnou náladou, u nás není poptávka. „Vzácný vták“ pošel takřka bez povšimnutí a na jeho tělíčko se dodnes snáší prach. Funus na počest památce zůstává v nedohlednu.

Nenadálé zjevení nového projektu mohlo znamenat svítání i rychlý konec. A co si budeme povídat, nepravidelná aktivita Daniela Galby a Toma Hasbacha, kteří tvoří elektronické duo VIYU, svědčila spíš o druhé možnosti. Experimenty a přípravy debutu Morning se ale možná trochu záměrně děly mimo zorné pole těch, koho zajímaly: ostatně nic jiného by pro Galbovo zjevné samotářství nebylo charakterističtější.

Z debutu VIYU vyzařuje týž duch, jaký měli Rara Avis. Vysoká míra osobitosti, důraz na syrové emoce a absence strachu. Odvaha překračovat zavedené hudební vzorce a protínat sirénovité samply posmutnělou kytarou a beaty, co mlátí do uší tak důrazně, že není ostuda použít nijak důmyslné přirovnání „tlučou jak kladivo na hřebík“.

Ono se stačí na vlastní uši přesvědčit poslechem 6:30 AM a Into the Places, co album plnohodnotně reprezentují a ukazují všechnu péči, kterou mu Galba a Hasbach věnovali. Ponořit se do klaustrofobní nálady What They Say znamená být téměř na dotek atmosféře horrorů Johna Carpentera, Dear Passengers je pak brilantním emocionálním zakončením krátké, zato nebývale povedené desky. Vůbec nejlepší na ní je Galbův hlas, který není trapnou vykrádačkou Roba Smithe z The Cure, nýbrž projevem talentu, který možná nechce, ale rozhodně si zaslouží být vidět.