Glen Hansard mezi dvěma břehy. Zaseknutý.

Komu se při poslechu posledních desek irského písničkáře Glena Hansarda zastesklo po energii jeho předešlé kapely The Frames nebo naopak křehkosti The Swell Season (spolu s Markétou Irglovou), nemusí se do jeho třetí sólovky ani pouštět. Nepřináší nic nového a jedná se o nejslabší materiál, co kdy tento vousatý bard vydal. Je až moc slyšet, že posloucháme převážně kousky, které se před třemi lety nevešly na předchozí řadovku Didn't He Ramble.

Zvukově není desce co vytknout. Hansard se poprvé ujal i produkce a všechno sedí: kromě smyčců a dechů, které známe už z minulých alb, zavrní často i varhany. Skvěle fungují v písni Movin' On a taková Wheels on Fire zní díky nim skoro až šedesátkově. Bohužel takto výrazných skladeb je na Between Two Shores žalostně málo. Hned první rytmická Roll on Slow budí naděje, že by po dlouhé době nemuselo jít o vyloženě pomalou desku, ale nakonec zůstane jen u ní a zmíněné Wheels on Fire. Zbytek je klasický Hansard, jak ho poslední roky známe. Pořád zní příjemně, stále umí přejít z šepotu do křiku, ale dřívější síla je ta tam. Gradace fungovala nejlépe obnažená až na kost; stačilo pár tónů na piáno, pak třísknout do kytary, až z ní létaly třísky, a husí kůže běhala po zádech. Intimita se neschovávala za vrstvami nástrojů a o to byla ryzejší. Že to funguje i dnes, dokazuje závěrečná píseň Time Will Be the Healer s klasickým hansardovským falzetem, jedna z mála opravdu výrazných skladeb.

Je sice dobře, že Hansard po úspěchu první desky Swell Season neustrnul a na druhé již přešel k širší paletě nástrojů, ale nelze se ubránit dojmu, že od té doby je každé jeho album o něco méně výrazné. Na novince je nedostatek silných melodií znát rozhodně nejvíce. Glen Hansard se opravdu zasekl mezi dvěma břehy.