Haters gonna hate (Emma Smetana v Lucerně)

Česká pop music dlouho neměla takhle kontroverzní hvězdu. Vlastně je otázkou, jestli tu někdo takový vůbec někdy byl. Někdo se schopností vyvolávat takové vášně i mezi lidmi, kterým je jinak dění v tuzemském popu upřímně ukradené. Najednou se ale od kolegy v práci dozvíte, že houfy fotografů měla Smetana na křtu své debutové desky určitě zaplacené. Hlava vám tu logiku nebere, protože 1) o fungování médií něco málo tušíte a 2) jste tam byli a o autenticitě toho, co se na křtu odehrávalo, nemáte nejmenší pochyby.

„Haters gonna hate,“ praví staré internetové heslo. Smetana prostě udělala to, co se u nás nenosí - odmítla respektovat dobrovolné dělení zdejší kulturní veřejnosti na základě kmenové příslušnosti, protože sama důvody k takovému dělení necítí. Proto si taky mohla „dovolit“ vystřídat pozici moderátorky nejsledovanější tuzemské zpravodajské relace za prostředí „zaplivaných klubů“, což je její, ve zřejmé nadsázce použitý, výraz pro vlastní hudební směřování.

Faktem je, že dubnový křest alba What I’ve Done v pražském Lucerna Music Baru podobnému obrázku příliš neodpovídal. Vypovídal o tom ostatně i několikastránkový guestlist, kterým se ochranka klubu musela probírat. Dole na parketu se ale veškerý případný pocit nepatřičnosti rozplynul - tohle byl přece jen docela standardní klubový koncert, na který kromě novinářů a sem tam nějaké známější osobnosti dorazil i dostatek regulérních návštěvníků.

Smetana se jim za přízeň odvděčila setem, který zdaleka nekončil u povinného přehrání albového repertoáru. S živou kapelou za zády, ve které nechyběl její přítel Jordan Haj ani producent desky Jiří Burian, působila zpěvačka jako někdo, kdo se pro podobnou roli narodil. Zvlášť patrné to bylo v momentech, kdy se z pouhé interpretky stávala plnohodnotnou performerkou, která písňový příběh umí prodat nejen svým zpěvem, nýbrž zapojuje i jistý herecký projev.

Gesta, mimika a pohyb po pódiu - to vše obohacovalo Smetaniny písně o nové významy, jako třeba když v jedné skladbě opustila své místo uprostřed dění a píseň dozpívala z méně exponovaného stanoviště doprovodné vokalistky. Detail, ale podstatný, neboť hodně vypovídá o tom, jakou roli svým spolupracovníkům Smetana přisuzuje. Nejsou to pro ni anonymní umpalumpové, po jejichž zádech šplhá k další profesní metě, ale lidé z masa a kostí, s nimiž ji pojí stejná vize prezentované hudby.

A propos hudba, o kterou šlo při křtu především. Hodně toho bylo napsáno o tom, že jde o sebevědomý, nezamindrákový pop, který stírá hranice mezi alternativou a mainstreamem. S takovým hodnocení nelze než souhlasit s tím, že v živém provedením jsou Smetaniny písně ještě o chlup lepší než jejich leckdy trochu studené studiové verze. Příkladem budiž duet s Jordanem Hajem v písni No Fire, který získal naživo rozměry fatálního lidského dramatu a patřil k jednomu z vrcholů koncertu.

Skvrnou na jeho kráse bylo jen vystoupení předskakující kapely The Silver Spoons. V Praze usazená britsko-francouzská čtveřice připomíná mladé kapely, které v socialistickém Československu snaživě napodobovaly své západní vzory. Což o to, revivalistické tendence jsou běžné i u mnohých slavnějších souborů, ale bez sebemenší snahy o propojení s aktuálním hudebním děním je šedesátkový retro pop The Silver Spoon poněkud k smíchu.