Hedvika. Holka krev a neurózy. Vložte kočku.

Říká se, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Někdy to ovšem platí i pro jednoho, jako třeba pro Pražáky Vložte kočku. Jejich nová deska Hedvika totiž nese všechny rysy předchozí Seat, za níž si po právu odnesli Vinylu, ve skutečnosti je ale Hedvika holka z jiného těsta.

Vložte kočku se nezdráhají svůj předchozí koncept částečně obšlehnout, nakonec proč ne, když tak dobře funguje. V jedné skladbě tak sice po sestříhání a naprostém vydrancování Nohavicova Přítele zotročují i Lenku Filipovou, ale nesmrtelná palba jako Dvě nebo tři cesty to není. Ovšem jsou pořád stejnými mistry gradace. A je úplně jedno, jestli s ní vyrukují hned od začátku skladby jako s blitzkriegem, nebo začnou zvuky nahazovat jak lopaty hlíny na rakev - stupňování je pro ně denní chleba. A proto si můžou dovolit nejen kupit zvuky k vysněnému vrcholu, ale vrství na sebe i gradace samotné, první vlna pomalu skládá posluchače na kolena, a ta druhá, zcela nečekaná, míří přímo na solar.

Hedvika není bezuzdná, ani prvoplánová, má složitou osobnost. Je dezorientovaná v postdigitálním světě, neurotická z přebytku informací a emočně rozklížená, a jako my všichni plná uvězněných vzpomínek na kdysi. Z paměti se vynořují dávno řečené fráze jako Dobrý den, taky slyší dávné Kroky. A protože se částečně ohlíží zpátky, neběží bez rozmyslu kupředu. Ale kdo by myslel, že to bude romantická procházka, skončí se srdcem vyždímaným jako hadr na podlahu. Vložte kočku mají pořád nekompromisní drive, jen při něm víc přemýšlí a taktizují. Floutci dozrávají, rozhodně ale nestárnou. Jejich texty mají vtip, jsou krkolomně hravé a tentokrát je v nich víc světa okolo a méně rozervaného já. Na jízlivé aktuálnosti se ovšem nemění nic.

Poslouchat je, je jako nosit sluneční brýle v noci. Tvrďácké, ale vůbec netušíte, co vás čeká. A u Hedviky to platí dvoj, troj, čtyřnásob. Naprostá absence šablon jim dovoluje házet za sebe melodie bez ladu a skladu. Žádné vkládání kočky se nekoná, rovnou ji mrskli do hadronového urychlovače. To, co následovalo, byla obrovská exploze rozvolněně rapovaného zpěvu, bezpočtu přechodů v každé písni a zvuku jiskřícího i tíživého zároveň. Všechny částice nabírají čím dál víc strhující rychlost a se závěrem se řítí k otevřeným dveřím do černočerné tmy s úzkostným pocitem. Co bude teď?