Silné linky elektrické bas-kytary tvoří kontrast k popové nahrávce z roku 2023, existenciální, občas zoufalá, nebo naopak i nadějná atmosféra zůstala, a je toho večera cítit i v Kabinetu múz.
S kadencí dvou let se od roku 2019 vrací post-hudba s novými alby. I letos, na přelomu února a března, přišlo alternativní duo s novým Nad prázdnou nocí kroužili sokoli, na kterém se otáčí o 180 stupňů oproti předešlému My všichni tady a teď. Silné linky elektrické bas-kytary tvoří kontrast k popové nahrávce z roku 2023, existenciální, občas zoufalá, nebo naopak i nadějná atmosféra zůstala, a je toho večera cítit i v Kabinetu múz.
Otevírá Zdeněk Lichnovský se svým nedávno utvořeným čtyřčlenným uskupením. Vokály doplňuje Lenka Zbořilová alias ivy z, s basou na druhé straně pódia stojí Michal Zlatkovský, bicí ovládá Martin Nouza. Ten, společně s Lichnovským, působil v poprockové kapele Parta vynikajících lidí. I na zářijové desce Lichnovského Ideálně napořád jde o pop-rock, znějí příjemné jednoduché riffy a rytmy, ve kterých vynikají texty. Působí to jako lehká poezie, ale i obyčejná konverzace zároveň. Jako tok myšlenek proudící v hlavě komukoliv z nás.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Zhudebněný působí patřičně úsměvně i smutně. „Zdálo se mi, že jsem se zbláznil a všem to bylo jedno,“ zpívá frontman a naoko banální text nejen díky jeho výraznému prožívání, v grimasách i hlase, zní mile, pochopitelně i blízce. Blízkost je pojítko mezi oběma koncerty, i mezi publikem a hudebníky. „Jak hraje West Ham?“ zazní směrem k Lichnovskému a ten jen smutně koukne.
Podobné náznaky platí u post-hudby, dojem je ale ponurejší, a to už od prvních momentů. Uvede letošní brněnský křest skladba Křest z nového alba? Byl by to pěkný detail, říkám si. „Pochmurný je každý křest,“ ozve se ze tmy hrubým basem Dominik Zezula. Následuje návrat na začátek desky, píseň Gebbeth podtrhuje drsnější, surovou atmosféru. Duo hraje celý letošní materiál, nevynechává ani starší kousky. Střídá pop a goth rock, radost a zmar. Řád versus chaos, jak sami popisují album.
V polovině koncertu bere do rukou Tomáš Havlen elektrickou kytaru a dodává setu ještě silnější náboj. Když ji pokládá, prolínají se v běhu a skocích se Zezulou na stagi plni výbušné energie. „Pavel!“ ozve se z publika, jakmile zazní první tóny skladby Nejlepší brankář na středozápadě, o Pavlovi, který má život nalajnovaný jako koleje. Ve chvíli, kdy se slova netrefí do rytmu, sál i dvojice na podiu se začne usmívat. „Ještě jednou!“ zakřičí Zezula a úvod se opakuje a publikum oceňuje upřímnost a nadhled. Organizace s neřádem se tak pere do posledního momentu, ani jedno nepřevládne nad druhým. Tak to asi post-hudba sama cítí.
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.