Hon: člověk člověku lovcem

Představte si, že jste rozvedený chlap ve středních letech, učíte v mateřince, venčíte psa a bydlíte v tom nejklidnějším městečku z celého Jutského poloostrova. S klukama občas vyrazíte do lesa na vysokou a většinou se při tom jaksepatří společensky unavíte. S bývalou ženou se přetahujete o potomka a mimoto si užíváte zájem sympatické kolegyňky. Žijete ten nejobyčejnější život pod sluncem a je vám docela dobře. Jenže pak jedno plaché dítě utrousí pár hodně divných vět a váš život se změní v peklo. Takhle to vypadá na pranýři.

Obviní vás ze sexuálního obtěžování nezletilých. Kainovo znamení, které nesmyjete, ani kdybyste si stoupli pod vodopád. A dřív, než stačíte říct Dogma 95, zavalí vás absurdní lavina nepochopení a nenávisti. Začíná drama. Ovšem není drama jako drama. Zvlášť odehrává-li se na severu Evropy a ještě k tomu v režii Thomase Vinterberga. Tamní kinematografie je jiná než to, co jsme zvyklí konzumovat v uniformních sálech multiplexů, a poskytuje hollywoodské továrně na sny co do obsahu i formy velmi hutnou protiváhu. Většina diváků uvyklá standardizovanému koloběhu vyprávění se během Honu bude dost ošívat. Moc se tu nemluví, kamera se pěkně loudá a pod povrchem to vře jak v hrnci Denise Papina. Jen vybouchnout.

Film záměrně opomíjí tradiční model prolínání policejního vyšetřování a soudního procesu s všedním životem. Zcela se vyhýbá i, pro leckoho atraktivní, sexuologické diagnostice. Vlastní osobnostní torturu jednoho zničeného člověka (a jeho nejbližších) ponechává čistě v mezilidské, sousedské rovině. Bezvýchodnost situace navíc účelově umocňuje prostředí prostého maloměsta, kde před pohrdavými zraky spoluobčanů není úniku. Kamarádství na život a na smrt vezme za své dřív než pracovní poměr. Včera jste spolu málem jedli z jednoho talíře a dnes si o vás nikdo ani kolo neopře. Copak se všichni zbláznili? Tohle už není o zmatené dětské fantazii, ale o světě dospělých, kterému vládnou pochyby a paranoia. A od davové psychózy je jen krůček ke štvanici, která definitivně podtrhává dvojakost názvu Vinterbergova drsného majstrštyku. Presumpci neviny si schovejte pro americké seriály, tady na Perryho Masona stejně nikdo nekouká. O to raději tu ale všichni chodí střílet.

Má-li být takový očistec věrohodný, bez kvalitních herců se to neobejde. A jméno Madse Mikkelsena prostě nelze nezmínit. Bez přehánění, ten film s ním stojí a padá. Zapomeňte na zprofanované přívlastky o civilním projevu a emočním vypjetí, tohle je herecká extratřída dalece překračující všechny škatulky typu „za všech okolností brutálně charismatický protivník Jamese Bonda“. Nicméně, kdekdo si jeho jméno i obličej automaticky spojuje právě s hlavním záporákem z Casina Royale a je jasné, že „007 efekt“ má na propagaci, resp. návštěvnost každého filmu, ve kterém se tenhle větrem ošlehaný švihák objeví, nemalý podíl. Nejde ale jen o Mikkelsena, na jedničku tu hrají všichni bez výjimky a bylo by nefér o tom pomlčet jen proto, že jejich jména nemají odpovídající mezinárodní zvuk.

Krom vycepovaného ansámblu na míru zdobí Hon především precizní práce s atmosférou a šikovné ignorování doslovnosti. Jako by tvůrci říkali, jen ať se tím divák hezky protrápí, za ruku ho nikdo nepovede. Někdy stačí jen naznačit. Scéna v kostele. Žádné osudové zúčtování se žalobci či srdceryvný proslov podbarvený jemným pianem chlapců z Media Ventures. Všechno je v pohledech, gestech. Vzduch by se dal krájet. Každou vteřinu je z plátna cítit specifický, jen stěží definovatelný severský feeling. Minimalistická, velmi osobní, přesná a tvrdá filmařina bez klišé.

Závěr zlehka provokuje, neboť se snaží vytvořit pochybnou iluzi „jako že se vlastně nic nestalo“, ačkoliv je jasné, že ve státě dánském jest, slovy klasika, stále cosi shnilého. Poslední záběry ale hovoří jasně, tohle není konec, ale začátek. Hon jde na dřeň, jeho sledování fyzicky bolí a ze sedačky se vám po jeho skončení bude vstávat těžko. O kolika filmech z poslední doby můžete tohle říct?