Horečnatá zkouška ohněm - Royal Blood

V létě 2013 byl při koncertu na Glastonbury viděn bubeník Arctic Monkeys v tričku začínající rockové dvojice Royal Blood. Mike Kerr a Ben Thatcher v té době ještě ani nevydali první singl a už se o nich začínalo debatovat. Na podzim toho roku konečně vyšla Out of the Black s Come on Over na B-straně. Později už dvojka svým kámošům z Arctic Monkeys předskakovala a v únoru vydala EP se čtyřmi skladbami. Na debutovou desku se pak dlouho čekalo. V srpnu to konečně přišlo a zdá se, že rock ještě zdaleka není mrtvý, jak nedávno prohlásil jeden ze členů KISS.

Poctivost je základ silného díla a Royal Blood si na tom zakládají. Fake zabalený v pozlátku přetvářky shoří v ohni času. Skladba, upřímně napsaná, do které umělec vloží něco ze svého života, je vždycky adeptem prvních příček žebříčků, jelikož to člověk při poslechu vycítí, popřípadě se s tím může ztotožnit nebo si na základě toho vytvořit vlastní vizi.

Po prvním poslechu Royal Blood se dostaví neschopnost přijmout fakt, že tahle dvojice nemá kytaristu, pouze bicí a zpěváka s baskytarou. Kerr je totiž vybaven pedál-deskou, kterou by mu mohl závidět raketoplán s palubou od NASA a která mu umožňuje znít chvíli jako basa, chvíli jako SG. Zesilovače Fender, Bassman a Gretsch efektovým krabičkám směle sekundují a s Thatcherem si rytmicky skvěle rozumějí, takže výsledný mix zní jako jejich oblíbené kousky od Zeppelínů přes Jacka Whita až po Queens of the Stone Age. Kerr a Josh Homme od sebe nemají svými hlasy tak daleko a frontman Royal Blood přiznal, že deska Songs for the Deaf na něj měla zásadní vliv.

Nejpovedenějšími songy jsou úvodní Out of the Black, která tempem rozjede horečnatou zkoušku ohněm, v půli přitopí Little Monsters, při které to naživo musí mezi skupinou a fandy probíjet, a koncová Better Strangers, kde pauzy mají magickou moc. Při ostatních skladbách lze slyšet záblesky White Stripes a nepochybně Arctic Monkeys. Teprve čas ukáže, jak tahle dvojka dokáže vypilovat svůj potenciál a přinést zbrusu nový zvuk spolu s originálním provedením. K záporům musíme přičíst jistou repetitivnost a to, že vokál má jen dvě polohy. Přední anglický hudební týdeník NME dává 8 z 10, ale ostatní už jsou střizlivější a hodnocení se blíží průměru. Je to debut a historie říká, že když nic dalšího potom, tak aspoň ten bude znít vždycky dobře. I když v posledních letech je tendence kvality u začínajících skupin spíše vzestupná.