Hudba z magického těžítka Darkside

Tohle se vám stane párkrát za život. Procházím si tak vinyly v jednom berlínském record storu a zaujme mě LP s věšteckou koulí na obale. Kouknu, co to je, a zase odložím. Později se tenhle obrázek objeví na mé facebookové zdi a já s pocitem "To musí být znamení!" rozklikávám odkaz a přecházím na temnou stranu.

Darkside tvoří dva mladíci, kterým bylo souzeno dát se dohromady. Elektronický multiinstrumentalista Nicolas Jaar a kytarista Dave Harrington. Oba spolu hráli už předtím na turné s Jaarovým předchozím projektem a často si jen tak jamovali v hotelovém pokoji. Jednou jim zkratoval kontakt na repráku, všude byl kouř a jiskry a v tom se zrodil první song prvního EP, tentokrát už pod názvem Darkside.

Dalo by se říci, že atmosféra kouře, temnoty a jiskření vystihuje i jejich hudbu. Asi to bylo další znamení, že vzniká něco nového a výjimečného. Sloučily se tu dva zdánlivě nesourodé světy, Jaarův minimalistický elektro-jazz-house-ambient a Harringtonovy těžké bluesové kytary nebo naopak pozitivní funkové riffy. Jako bychom byli v té magické kouli plné těžké ektoplazmy, vše začíná jen tichým šuměním a analogovým jiskřením, přidají se dlouhé synthové tóny. Několik zvukových vrstev se táhne přes sebe, ale jsou zároveň natolik nekonkrétní, aby zůstalo místo na pomyslné koření... Harringtonova kytarová sóla. A když tam není sexy vysoká funková kytara, je tam jeho falset. Není nic více vzrušujícího než vysoký mužský zpěv do temné melodie.

Album má neuvěřitelně hutnou atmosféru, přesto vás nezahltí zvuky. Úvodní jedenáctiminutový epos Golden Arrow začíná vibrující violou mísící se s vesmírným noisem. Něco, co zní jako bohoslužba na kosmické lodi, vás nemůže nechat chladnými. The Only Shrine I've Seen zase spojuje pochodový rytmus tleskání, cinkající perkuse, tajemné chórové zvuky, završeno téměř taneční rytmem kytary. Ze všeho je cítit pach kovu, drátů a střídavého proudu, ale také mlhy, lesů a duchovna. Jaar s Harringtonem skvěle kombinují analogové a elektronické nástroje a s nimi i jednotlivé styly, vytvářejí podivné, strašidelné retro-futuristické nálady. Využívají nadpřirozené zvuky moderních technických vynálezů, ale přidávají trochu pozemského života klasickými nástroji.

Na desce je znát, jak si oba hudebně rozumí a skvěle se doplňují. Občas se jen vkrádá pocit, jako by byly některé skladby teprve připraveny na něco většího a tvořily základ k pozdějšímu jamování, které se plně rozvine až na koncertech. Zejména Nicolas Jaar je znám svým improvizováním, i když proto je nutné vidět Darkside naživo. Na konci února zavítají do Evropy, ale naše republika zatím na seznamu není, tak kdoví. Takový půlnoční set na Colours of Ostrava mezi těžebními věžemi by jim seděl dokonale.