I don't want a outcome - Bones

Živá voda z artéských studní dala vzniknout jedné z nejzajímavějších rapových nahrávek aktuálního roku. Elmo Kennedy aka Bones se zatím v duchu svého „I don't want a outcome“ úspěšně vyhýbá většímu mediálnímu zájmu, je ale otázkou, jak dlouho se mu jeho hra na schovávanou pod zemí bude ještě dařit. Kolektiv tvořený lidmi „SESH“ týmu či spřátelených kolektivů Hollow Squad a Waterboyz se v rámci scény celkově vyznačuje originálním zvukem, Bones ale může kromě hypnotické atmosféry dané výběrem typických instrumentálek i osobité flow zaujmout texty i obrazově.

Mladistvá, depresivní, přesto stoicky klidně podaná látka propletená odkazy k dětství prožitému v minulých dvou dekádách je spolu se zajímavými VHS klipy lákavým zábleskem v bahně současného rapového dění. Jestli jste přesyceni agresí a extroverzí, to, co dělá tenhle kluk, můžete vnímat jako vysvobození. Kdosi ho připodobnil ke jménům jako Yung Lean nebo Lil Ugly Mane, z určitého pohledu lze těmto srovnáním porozumět, ale zatímco Lean působí jako zmatený adolescent obklopený schopnými lidmi, Bonesovi se podařilo organicky vytvořit komplexnější a hlavně uvěřitelnější tvůrčí mikrosvět bez kompromisů. Krátká stopáž tracků a charakter užitého instrumentálu ve výsledku evokuje spíše útržky pocitů než monumentálně tesané kompozice, materiál je ovšem uspořádaný citlivě a měnící se nálady tečou posluchačem bez zádrhelů. Zvuková monotónnost posouvá rapovou nahrávku do lehce meditativního vyznění, silné kontrasty a exhibice nejsou na programu. Při poslechu této nahrávky můžete mít pocit určité izolovanosti autora, který si vytvořil vlastní intimní virtuální prostor, mimo jehož hranice se nevydává. Překvapivě ale Bones zároveň ve spojení s lidmi jako Xavier Wulf (Hollow Squad) nebo Chris Travis (Waterboyz) vytvořil skutečně silný proud, který vyvěrá na povrch při intenzivních koncertech, kde dochází k nečekaně divokému ztělesněnífyzičnění virtuálního fenoménu. Elmo Kennedy působí jako introvertní tvůrce stojící zdánlivě mimo „rapgame“, která zde nefiguruje jako platforma udávající pravidla a styl, ale jako možnost oslovit navzdory odlišnému přístupu i vizuální prezentaci všechny bez rozdílu.

Podobný pocit z talentovaného white trash outsiderství jsem měl v roce 2010 u Salem a jejich alba King Night, kterým celá paráda fakticky odstartovala a bohužel taky rychle skončila. Deadboy nepůsobí jako vystřelená světlice, ale v klidu rozvíjí a korunuje všechno, co Bones za poslední roky vydal. Nezbývá než vyčkat, co ještě životodárná voda přinese.